Článek
Poznala jsem již mnoho takzvaných koučů, kteří mě chtěli naučit, jak se zbavit bolesti, jak nejlépe si poradit s bolestí, kterou prožívám, jak být vlastně dokonale šťastná. Přečetla jsem mnoho knih, absolvovala jsem mnoho seminářů a kurzů, od kterých jsem si slibovala úlevu od bolesti a trápení, ale nakonec ve svých sedmdesáti letech, po dvacetiletém hledání správné životosprávy, cvičení a meditacích různých škol jsem konečně pochopila, že nic z toho není tou věcí, která mně pomůže.
Měla jsem to štěstí, že jsem poznala tibetského učitele, mistra, který již před těmi dvaceti lety tu svou skupinu - sanghu učil jak žít, abychom se dovedli vyrovnat se všemi životními situacemi.Jezdila jsem za ním na tzv. retreaty celých dvacet let až do jeho smrti. Poslouchala jeho učení, které bylo každý rok stále stejné, prováděly se různé praxe, které byly potřeba pro naše pochopení nás samotných, nebyla to žádná náboženská nebo sektářská nalejvárna, jak si někteří z mého okolí mysleli. Byl to z dnešního pohledu kurz sebepoznání a sebezdokonalování v situacích, které život běžně přináší a jak je zvládat.
Pokaždé jsem při tom učení pochopila další kousek, najednou jsem slyšela slova, která jsem potřebovala slyšet a moje pochopení každým rokem rostlo. Ale řeknu toto: jedna věc je pochopení a druhá věc je uvést toto pochopení do života. Tedy do praxe. Je třeba toto pochopení z hlavy dostat i do srdce, aby se stalo součástí vašeho života. A to je právě ten moment, kdy člověk při první obtížné situaci, nemá-li zpracovaný postup sám v sobě, není mu vlastní, zazmatkuje a jako by celé učení bylo v tahu. Přehluší ho strach, zmatek, nevědomost. Proto je neustále třeba vědomně pracovat na svých postojích. Pěstovat v sobě pochopení a hlavně soucit se všemi bytostmi.
Soucit
Nejprve si ho trénujete na svých blízcích, okruh soucitu pak rozšiřujete na lidi kolem sebe, se kterými nemáte špatné vztahy a nakonec soucit rozšiřujete i na lidi, které nemáte rádi nebo na lidi, kteří vám vysloveně škodí. Když máte zpracován tento hlavní úkol, začnete chápat, že není rozdíl mezi vámi a těmi druhými. Začnete rozumět, proč ten „zlý“ člověk je takový, jaký je. Pochopíte, že jeho trápení, nebo utrpení, ho natolik ničí a mění, že neví, jak jinak se ho zbavit, než tím, že seká kolem sebe a plive jedovatou slinu.
Neznamená to, že za ním půjdete a budete mu vysvětlovat, jak se má chovat, nebo co má dělat, aby se změnil. Stačí pouze vaše pochopení a soucit s ním a hned se vytváří jemnější energie ve vaší duši, protože pochopení a soucit je právě ten lékař, který dovede odstranit mnoho vašich frustrací, utrpení a dokonce odstranit i vznikající nemoci.
Nechci se tímto článkem zařadit do proudu poučování a koučingu, ale poznala jsem konečně sama na sobě, že žádná z metod, kterou jsem vyzkoušela mimo svoji buddhistickou sanghu nefunguje. Tam jsem se naučila být sama sobě lékařem a učitelem. Pochopila jsem konečně slova svého mistra, která jsem poslouchala těch dvacet let. Přestala jsem si nalhávat, že mně může pomoci někdo jiný.
Nač hledat moudrost někde mimo sebe, když ji má každý člověk v sobě, jen o ní neví a myslí si, že ten druhý ví všechno lépe a že se na něj může spolehnout. Nemůže. A to se naučit a pochopit, to je to největší umění, to je ta nejtěžší metoda, to je ten nejdůležitější moment v našem životě.
Každý jsme jedinečná bytost se svými vlastními problémy, diagnózami, starostmi a trápením/utrpením a není možné se ztotožňovat se životy či radami druhých! Samozřejmě, že moje problémy a bolesti nezmizí. Taky potřebuji lékaře, ale to, jak přistupuji k situaci, když jsem v nesnázích, má trochu jinou podstatu. Vím, proč moje nemoc vznikla, že jsem si ji způsobila svým chováníma, že lékař je pouze takovou mezistanicí pro moje další uzdravování. Pochopila jsem příčinu a následek, pochopila jsem, že na svém uzdravování se musím dál sama také podílet a neodevzdat svou moc pouze do rukou mocných (lékařů), protože tím se stávám dále a neustále ne-mocná!
Uvedu zde jeden přiléhavý příběh z doby, kdy Buddha vyučoval po svém probuzení, neboli osvícení pod stromem bódhí.
Přišla k němu žena, která si stěžovala na svůj bídný život a na svoje utrpení a ptala se Buddhy, co má udělat, aby se její utrpení zmenšilo. Buddha jí neporadil, jak se vyléčit, ale řekl jí, ať jde do každé chalupy a každého ať se zeptá, zda jsou šťasni. Žena chodila od chaluoy k chalupě, ale všude kam přišla, jí bylo odpovědí, že jim každému někdo zemřel a prožívají utrpení. Když se vrátila za Buddhou, a řekla mu, že každý z lidí má stejné utrpení jako ona, pochopila, že na utrpení není sama, a že toto utrpení prožívá úplně každý.
Buddha tak ukázal ženě podstatu svého učení a začal jako první učit takzvané
Čtyři vznešené pravdy o utrpení.
První pravda konstatuje, že světský život je utrpení, je neuspokojivý, patří do něj stárnutí, nemoci a smrt.
Druhá pravda odhaluje, že každé utpení má svoji příčinu. Jsou to rušivé emoce, nevědomost, hněv, připoutanost spojená s rozkoší a lpěním na čemkoliv, na věcech, které jsou vlastně pouze dočasné a my si myslíme, že budou trvat věčně.
Třetí pravda je o ukončení utrpení, ta tvrdí, že utrpení nemusí být nutně naší součástí, když změníme svůj pohled na věc nebo přestaneme konat kroky, které vedou právě k utrpení a osvobodíme se od hněvu, připoutanosti a nevědomosti. Tím změníme svoji karmu.
Ano, mnoho z lidí si dělá z termínu karma legraci, ale to jen proto, že nechápou, co to slovo znamená. Nechápou, že všechno, co děláme, má svou příčinu a následek a že hromaděním našeho neštěstí, utrpení, ale i správnými činy vytváříme nebo očišťujeme svou karmu.
No a poslední čtvrtá pravda Buddhova je o cestě vedoucí k zaniknutí neboli ukončení našeho utrpení. A tyto čtyři pravdy jsou základním Buddhovým učením.
Dál již toto učení má svoje pravidla a kdo chce, může se jimi začít zabývat, já jsem zde pouze nastínila, že možnost zbavit se utrpení existuje, že toto učení je staré již několik tisíc let, že funguje, pokud se mu věnujeme a že všichni ti koučové, kteří nám tvrdí, že oni nás zbaví všeho našeho trápení, vycházejí právě z této prastaré Buddhovy nauky. Pouze nám toto učení v kostce a kolikrát velmi zjednodušeně zprostředkovávají za velmi tučný peníz.
Proto chci říci, nezmatkujme, hysterie a strach v momentě nepříznivé situace nám není nikdy dobrým rádcem, ale jednejme racionálně. Zhodnocením problému zjistíme, zda jsme schopni zvládnout situaci sami, nebo zda opravdu musíme zavolat pomoc, či jít k lékaři. Kolikrát jenom to uklidnění naši bolest zmenší a naše uvažování je schopno situaci správně zhodnotit.
Někdy jde o problém vážný, třeba se zlomeninou nebo se žlučníkovými kameny, infarktem, mrtvicí, pak je samozřejmě na místě rychlá pomoc. Někdy jde ale o úplné prkotiny, se kterými bychom si pomohli sami. Stačilo by použít jenom selský rozum, nebo si vzpomenout, jak tyto bolesti řešily naše babičky.
Co je ale dalším krokem v našem léčení? Uvědomění si příčiny naší nemoci a odstranění způsobu chování, které k nemoci vedlo. A tedy zhodnocení příčiny a následku. Když si toto uvědomíme, můžeme se příště vyhnout utrpení.
Dalším stupněm k naší spokojenosti je vyhnout se pocitu méněcennosti, podceňování a srovnávání se s druhými. Každý z nás si totiž pokládá otázku, proč jsem na světě? Co je cílem mé životní cesty? Co mám udělat proto, abych byl/la šťastný/á?
Neustále se s někým srovnáváme, stále nám záleží na mínění druhých, za každou cenu chceme dělat druhým radost, chceme takzvaně v dobrém pomáhat, aby nás měli lidé rádi. Chceme vnucovat svou pravdu a přitom posloucháme názory druhých.
Tím ztrácíme svou identitu, osobnost. Již nevíme, kým sami jsme a tím si vytváříme příčiny k utrpení. Když si to uvědomíme a odmítneme toto svoje chování, naše utrpení (špatný pocit) zmizí.
Je to dlouhá cesta, která trvá celý náš život. Proto si již není třeba pokládat ani otázku, „Proč jsme vlastně na světě?“ nebo, „Co je naším úkolem na světě?“
Odpověď je nasnadě: nevytvářet si utrpení a stále pracovat na jeho odstraňování. Budeme spokojenější, práce, peníze, vztahy, to vše nám bude dělat větší radost. A když přiletí nějaký mráček, zase odpluje, protože všechno je v pohybu, všechno se mění. Stejně tak, jak nemoc přijde, tak zase odejde. Řekněte si: „Zítra mně bude líp, to přejde“!
Budiž nám i útěchou, že jsme smrtelní a naše nezpracovaná utrpení tím dočasně zmizí. Budeme na tom pracovat zase v dalším životě.
ZL
