Článek
Na Ovocném trhu za Stavovským divadlem v Praze jsem jednoho dne v druhém tisíciletí narazila na zvláštní stavbu, vlastně to vypadalo jako autobus a kolem něho stál shluk lidí. Zvědavost mi nedala, obzvlášť, když jsem si všimla nápisu:
Kavárna POTMĚ, Světluška.
U stolečku před stavbou seděla dívka a před sebou měla arch papíru. Lidé se na něj podepisovali a poté vstupovali zvláštním způsobem vedeni do nitra stavby.
První šel nevidomý hoch a za ním držíce se rukou jeho ramene šla skupina asi čtyř lidí.
Osmělila jsem se a zeptala se dívky, o co tady vlastně jde? Co je to za akci? Děvče u stolečku bylo evidentně slepé, mile se usmívalo a vysvětlilo mně, že uvnitř stavby se skrývá úplná temnota s kavárenskými stolky a nevidomou obsluhou, u které si mohu objednat výbornou kávu.
Platilo se předem dobrovolné vstupné a byla jsem požádána, abych po absolvování „zážitku“ napsala pár slov, jak na mě celá akce zapůsobila.
Počkala jsem si na průvodce a s další skupinkou čtyř lidí zaklíněných do sebe jako vláček, jsem se ponořila do absolutní tmy.
Měla jsem pocit, že jdu velice dlouhou chodbou a hodně klikatou, ale to byl zřejmě pouhý klam. Uvědomovala jsem si velkou nejistotu své chůze a instinktivně jsem se hrbila v domnění, že jdu úzkým tunelem a mohu hlavou do něčeho narazit. Pomalu jsem začala chápat, jak se asi cítí člověk, který nevidí nic než tmu.
V hlavě se mi honily myšlenky, kam nás průvodce vede? Jak ví, kam jde? Jak může s jistotou obsluha donést hrnek kávy, aniž by ho rozlila? Jak ví, kam ho má postavit?
Konečně jsem byla bezpečně usazena k malému stolku, kolem kterého již sedělo pár lidí. Mluvilo se šeptem. Proč?
Moje smysly takzvaně „normálního člověka“ byly zcela zmatené a tma vytvářela prostředí, ve kterém jsem opravdu nevěděla, jak se mám chovat.
První, co jsem chtěla udělat, bylo pozdravit se se spolustolovníky, ale vůbec jsem neviděla s kým u stolku sedím? Mozek pracoval na plné obrátky a vytvářel nepochopitelné scénáře. Uvědomovala jsem si, že když v běžné kavárně přisednu k někomu ke stolku, mírně se ukloním k pozdravu, usměji se na něj a zhodnotím, zda je mi dotyčný příjemný, nebo ne, zda je odměřený nebo se chová družně, zda si s ním budu moci začít povídat, nebo mě naznačí, že chce soukromí, nebo že si čte a nechce být rušen?
Mozek prostě rozjede hodnotící manévr a zároveň vytvoří pocit jistoty či nejistoty, klidu nebo rozrušení navíc s tím, že mi našeptá, „tak tady jsem si raději sedat neměla“, nebo upoutá mou zvědavost a touhu zjistit, zda jsem dotyčnému sympatická či nikoliv.
Ale teď a tady v té tmě, nic takového nenastalo. Nebylo co hodnotit, nebyl žádný okamžik nejistoty, neexistoval stud, pouze vznikl upřímný kontakt se spoluobčanem bez skrupulí a hodnotících zábran. To mně zcela vyrazilo dech a s velkou úlevou a radostí jsem si začala vychutnávat přinesenou kávu nevidomou obsluhou, kterou jsem rovněž registrovala jako sobě rovnou bez jakýchkoliv předsudků.
Nevím, jak temnota působila na ostatní lidi, a abych pravdu řekla, bylo mi to celkem jedno. Cítila jsem lásku, klid, rovnocennost a upřímný obdiv k tomuto ojedinělému a nezvyklému nápadu, vytvořit pro „normální lidi“ tuto zkušenost.
Radovala jsem se z tohoto poznání, ale zároveň jsem pociťovala ohromnou pokoru a soucit, nikoliv falešný pocit lítosti vůči nevidomým občanům, ale touhu upřímné pomoci najít cestu obyčejného vidomého člověka ke konstruktivní spolupráci s nevidomými.
Samozřejmě, jednalo se pouze o můj osobní pocit z jednoho konce jedné sféry, bez poznání pocitu nevidomého člověka zase z jeho sféry. Jak oni asi vnímají nás? Mají podobný pocit upřímnosti, jako jsem prožívala já v tento neobvyklý okamžik? Nebo je to jinak a můj pohled je iluzorní a přehnaný?
To se asi již nedozvím, leda bych se intenzívně zapojila do dlouhodobého projektu, který byl vytvořen v roce 2003 Nadačním fondem Českého rozhlasu, který pomáhá těžce zrakově postiženým.
Ve Světlušce se snaží dělat radost hned dvakrát. Jednak finanční pomocí zrakově postiženým, jednak pořádáním právě takovýchto osvětových a zážitkových akcí pro všechny občany.
Když jsem opustila kavárnu POTMĚ, odnesla jsem si nejen krásný suvenýr - malý černý hrneček s nápisem Světluška, ale velmi nezapomenutelný, intenzivní zážitek, za který děkuji všem, kteří tento projekt uskutečnili a o který pečují doposud různými společnými akcemi.
ZL
Zdroj:
https://svetluska.rozhlas.cz/
