Článek
Stokrát nic umořilo osla. Toto známé rčení se dost dobře hodí na současnou situaci zdraví našeho obyvatelstva. V médiích jsme vystaveni neustálé masáži farmaceutickými firmami. Každý den se nám opakuje, že nejlepší lék na chřipku je ten, na bolesti kloubů, na zácpu, na průjem, na oči zase onen. Náš mozek vše nasává jako houba. Mnohdy se jedná i o tzv. podprahové informace, které se nám v podvědomí uhnízdí, aniž bychom to tušili. Lidově se říká, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou.
Jdeme do lékárny pro ten zázračný zlatý krém, který stojí „jenom“ tak málo. No není to pravda. Ceny léků stále stoupají a stoupají, ale slogan reklamy bude stále opakovat, že „stojí jenom“. Rovněž jsme emočně vydíráni tím, že reklamní agentury využívají dětí k tomu, aby nás přesvědčily, že určitá potravina je prostě dětsky čistá, a tudíž zcela neškodná. Pro dítě přeci chceme jen to nejlepší, že?
I když se budeme reklamám vyhýbat jako čert kříži, stejně se nám zavrtají pod kůži, protože na ně narážíme dennodenně prostě všude. Usměvavé tvářičky inkontinentních babiček, kterým je v reklamě sotva padesát let, se radují, jak vyzrály na pomočování tím, že si zakoupily nepromokavé spoďáry. Zajímavé ale je, že to mají jenom ženy?
Další radostná skupinka seniorů, příslušně krásných a pružných poskakuje jako jeleni, popřípadě na ramenou nesou svoje vnoučátka, aby ukázali, že je na ně spoleh a že celý jejich starý organismus obhospodařují ty správné masti, gely a pilule.
Dejme si však ruku na srdce. Věříme tomu? Věříme tomu, že stačí vzít si nepromokavé kalhotky a problém s inkontinencí je vyřešen? Nebo že stačí párkrát si namazat koleno a hups, skočíme přes plot jako ve dvaceti?
Prostě z nás někdo dělá blbce.
Nebo si vybavte situaci, kdy sedíte v čekárně u doktora a musíte vyslechnout litanie dvaceti lidí, kteří si krátí čekání líčením svých chorob, předhánějí se v jejich četnosti a dávají zaručené rady, jak na ně vyzrát. Vyvolávají tím vlastně jistou nedůvěru k vašemu vlastnímu úsudku a v rozporu s těmi zaručenými recepty - sedí u doktora!
To jsou jen malé ukázky toho, jak se dá nahlodat naše sebedůvěra a sebevědomí. Říkáme si, kdo má vlastně pravdu?
Proto je docela možné, že se pak už nepozastavíme ani nad tím faktem, že při vší té lékařské péči a nepřeberném množství léků nemoci nemizí a nemocných naopak přibývá?
Každý podzim se čekárny naplní prskajícími rodiči s dětmi, kteří čekají na vyšetření a na doporučovanou vakcinaci na všechny možné virózy, ale příští rok jsou tam zase!
Jak to, že vaše dítě má opět zánět nosohltanu, zánět středního ucha, bolesti břicha apod?
Takhle bychom mohly pokračovat do nekonečna.
Vždyť už i ti doktoři z toho musí být uondaní. Nestíhají, a proto se asi bouří a chtějí stále více peněz? Myslí si snad, že když dostanou přidáno, podaří se jim choroby rychleji vyléčit?
Najednou, jako mávnutím proutku by byly čekárny středisek a nemocnic prázdné a oni by neměli do čeho píchnout. Za co by ale pak ty peníze brali? Za co by si je zasloužili? Máme zbytečně moc otázek, na které nám neodpoví ani ministerstvo zdravotnictví.
A proč jsem se tak rozepsala na toto téma? Protože nedovedu pochopit, proč lidé stále setrvávají v tomto paradigmatu, starém přesvědčení o neomylnosti klasické medicíny.
Dovolím si připomenout, jak vypadala v socialistických časech ta vzácná chvilka, když se člověk probojoval do ordinace.
Doktor se zeptal, co vám je a koukal do vaší karty, která byla pouze jeho majetkem, ta byla pro vás tajná.
No, kdybych to věděla, nešla bych k němu, že? Ale chápu, nějak ta konverzace začít musí. Dokonce jsem zažila u jednoho ortopeda, že se mi zeptal, co chci. Méně odvážný jedinec by se asi vylekal. Já se však nedala a odpověděla jsem: „Přišla jsem za vámi, abyste zjistil, proč mi bolí koleno. Nechci po vás buřty. To bych šla do masny.“ To pana doktora zarazilo, ale situaci jsem tím tedy rozhodně nevylepšila. Vypoklonkoval mě rychlostí blesku na rentgen, aniž by mě vyšetřil, a sestra, ze které byl cítit alkohol, se na mě mračila, jako na toho největšího zloducha. Do jeho ordinace jsem již nikdy nevkročila.
Ani se nemusím nikoho ptát, abych věděla, že mnohokrát zažili podobnou situaci, kdy lékař nechal stát pacienta u dveří a po vyslechnutí, s jakou bolestí dotyčný přišel, bez vyšetření, mu napsal recept, a to bylo vše.
Ale abych nebyla zase tak negativní, musím přiznat, že takovýto přístup k pacientovi dnes již není běžný.
Časy se mění, můžete dojít až k lékařovu stolu, kde vám sestra změří tlak, puls, nabere krev, odebere moč. Na pana doktora vypláznete jazyk, strčí vám do krku špachtli, sáhne na teplotu vaší ruky, pohlédne vám do očí a vyřkne, vlastně spíš napíše, diagnosu do počítače, následně napíše recept. Celá tato „operace“ trvá maximálně 15 minut. Hotovo, vymalováno, nashledanou.
Dnes jsme však pokročili, technika je na vysoké úrovni, takže i recept můžete dostat na dálku, rovnou do telefonu a je to. A příště už k nám ani nemusíte chodit. Jenom zavoláte do ordinace, sestra si zapíše váš požadavek o lék, který vám byl předepsán před třemi měsíci, což bývá obvyklá doba, na kterou je vám lék předepsán, a obratem pošle E-recept. Rychlé, elegantní, praktické.
Už nikoho nezajímá, zda se váš zdravotní stav během té doby nezměnil, nezlepšil či nezhoršil. Ani nikoho nezajímá, zda nemáte vedlejší účinky léku, což by vyžadovalo jeho změnu nebo vysazení, i když je tato povinnost uvedená v každém příbalovém letáku medikamentu. Přeci nebudete pana doktora obtěžovat, že?
Tak a teď mi řekněte, jak by se vám líbilo, přijít do příjemného prostředí, vlastně takového pokoje s pohovkou, kde vás přivítá usměvavý člověk, který vám nabídne, abyste se posadil/la a řekl/la, co vás trápí?
Nečekali jste ani minutu, protože jste byli objednaní na přesnou hodinu, a dokonce s vámi stráví hodinu, někdy i déle, v příjemném rozhovoru.
Ptá se vás na všechno, co vás bolí, kde vás to bolí, zda jste zimomřivý nebo horkokrevný, co rádi jíte, jak se cítíte ve společnosti, nebo jste raději sami? Máte rádi kyselé, sladké, slané, nebo máte k něčemu absolutní averzi?
Pomaličku se začínáte rozpomínat na svoje chutě, trable, stresy, nenávisti, radosti, libůstky, ani vám nepřijde divné, že jste tak otevření. Prostě s ním hovoříte daleko důvěrněji, než byste byli ochotni si přiznat. Život vás totiž tak válcoval, že jste neměli čas přemýšlet sami nad sebou. A proč taky, že? Odbydete se slovy „to je život“. Nebo, „na to, abych pitval sám sebe, nemám čas“.
Při tomto rozhovoru si však najednou začnete vzpomínat, že úplně na začátku jste měli problém s malým ekzémem na ruce, později se ekzém šířil, až vám na to nějaký dermatolog dal kortikoidovou mast a ekzém po čase zmizel.
Posléze jste však obcházeli lékaře s kašlem, průduškovými záněty a plicními problémy. Dostali jste další prášky, problém se zmírnil, ale úplně nezmizel. A nakonec jste se objevili u kardiologa s vysokým tlakem a dušností.
Prášků přibývalo, ale nemoci vždy jen na čas ustoupily, aby se zase objevily, snad ještě v silnější podobě. A dostávali jste další a další medikamenty, od různých specialistů, které jste pravidelně a střídavě navštěvovali.
U tohoto úvodního několika hodinového rozhovoru s novým terapeutem, se vám začíná tak nějak ulevovat, začínáte svou budoucnost vidět růžověji. To je ale jen pouhý začátek. Zatím působí jenom to, že jste si otevřeně a po dlouhé době popovídali s někým o svých problémech.
Práce alternativních terapeutů, zde konkrétně mám na mysli homeopata, v tomto okamžiku teprve začíná.
Provede důkladnou tzv. repertorizaci (celostní rozbor) vašeho stavu, vašich problémů, vaší konstituce a následně doporučí lék. Vidí vás v celé šíři, neodděluje tělo od psyché, vše jedno jest.
Cestou domů si pokládáte otázku: to nebylo žádnému z těch odborníků divné, že se neuzdravuji? Nikoho z nich nenapadlo, že by ty nemoci mohly vyplývat jedna z druhé? Že léky, které mně všichni předepisovali pouze potlačují symptomy, ale neřeší příčinu?
K čemu tedy studovali medicínu? Jak to, že jim nevadí, že je pravidelně navštěvujete, někdy i několik let, a bez viditelného zlepšení nemoci?
Tady vidím obrovskou díru v celém léčebném systému. Medicína byla rozparcelována na jednotlivé obory, které mezi sebou nespolupracují, neléčí člověka celkově, ale oborově.
Teď jste se ale ocitli v situaci, kdy už nevíte kudy kam, a tak jste začali hledat jinou cestu k vyléčení. Sebrali jste veškerou odvahu a energii a vypravili jste se na radu kamaráda či kamarádky za člověkem, který se zabývá metodou, která je označovaná jako alternativní, nevědecká! Ale z vyprávění přátel je kupodivu účinná.
Po úvodním rozhovoru s homeopatem, tím tzv. šarlatánem, jste se tedy rozhodli, že mu dáte šanci a jeho metodu i medikaci vyzkoušíte, ať se děje, co se děje.
Blahopřeji, je to první krok k tomu, aby se změnilo vaše myšlení, abyste dali šanci změně a pochopili, že existuje i jiná cesta k uzdravení než ta vyšlapaná, důkladně udusaná cesta neúspěchy.
A co se bude dít dál? Snad o tom zase někdy něco napíšu.
