Článek
Překvapení č. 1
Nedávno jsem se autem vypravila za chiropraktikem do Plzně. Doprovázel mě můj manžel, protože jsme si chtěli tuto cestu spojit s výletem po okolí.
Chriropraxe byla pro mě velmi neobvyklá. Předpokládala jsem, že se bude jednat o ruční napravování spočívající v jemné manipulaci, maximálně v mírném škubnutí krkem nebo promačkáváním páteřních obratlů. Jaké bylo však moje překvapení, když mě chirurg vyzval, abych si lehla na lehátko, které mělo velikost dítěte a v jeho polovině bylo mírně sklopené, takže když jsem si lehla na břicho, měla jsem hlavu níže než boky. Ruce jsem si mohla položit na opěrky, které byly na úrovni hlavy (viz obrázek). Poloha dosti nezvyklá, rozhodně dávala tušit, že se nebude jednat o jemnou ruční práci na mojí páteři.
Samozřejmě jsem uposlechla, ale moje tělo začalo mírně tuhnout strachy v očekávání, co se bude dít. Žádné vysvětlení ani upozornění, co bude následovat. Také mě zarazilo, že nebylo třeba odložit žádný kus oblečení, pouze jsem se u dveří měla zout. Dobrá, to se dělá i při návštěvě masérky, nebo kosmetičky, tedy nic neobvyklého. Ulehla jsem na břicho na ten podezřelý vehikl a čekám. Doktor mě jemně přejel přes záda rukou a náhle prudce zatlačil. Ozvala se hrozná rána, jak se lehátko pode mnou propadlo do roviny. Jakousi klikou lehátko opět zvedl do původní polohy zvící skoby a opět zatlačil. Zase rána a opět se moje tělo propadlo do roviny. Takto se to opakovalo asi 5×.
Na to, že jsem předtím oznámila lékaři, že mám osteoporézu v bederní páteři, jsem si říkala, že mě chce asi přelomit vejpůl. Zřejmě je to běžný postup, ale nic pro mě.
To však ještě nebylo všechno. Najednou vzal nástroj, který vypadal jako malá pistole. Jelikož jsem ale ležela na břiše, viděla jsem ji jenom periferně, tudíž mě to vyděsilo dvojnásob. Nesměle jsem se zeptala, co to je? Prý masážní pistole. No nazdar, pomyslela jsem si. To bude asi dost bolet. A taky, že ano. Bylo to jako když po vás jezdí sbíječka. Od krku po zadek, nahoru dolů, nahoru dolů mě proklepával svaly kolem páteře. To už byl teda vrchol.
Měla jsem pocit, že z lehátka budu vstávat po částech. Taky že mě to nějakou chvíli trvalo, než jsem z toho „mučidla“ slezla. Celá zbitá, ale mohla jsem ještě chvilku posedět, prý se mi možná bude točit hlava. No aby ne, že ano? Vrávoravým krokem jsem došla ke stolku lékaře, zaplatila a snažila jsem se dostat do bot, které mě poskakovaly před očima, jako kdybych slezla z kolotoče. Celá procedura trvala necelých dvacet minut, ale zážitek to byl na celý život. Tak tohle už nikdy, říkala jsem si.
Když jsem se vypotácela z ordinace, manžel, který seděl v čekárně a slyšel ten randál, byl překvapen, že jsem se vrátila celá.
Překvapení č. 2
Když jsem se vzpamatovala, šli jsme zpět k autu. Zasunu klíček, chci jím otočit a nastartovat. Bohužel, nic. Jelikož mám automatickou převodovku, hned mě napadlo, že je to malér. Zkusila jsem ještě několikrát otočit, ale když to nešlo, vzdala jsem to a nezbylo mi nic jiného, než zavolat svoji autopodporu. Již jsem si představovala, jak mě budou odtahovat bůh ví kam, ale sympatický mladík na druhém konci drátu mě ujistil, že najde tu nejbližší opravnu, navíc jsem byla na odtah pojištěna, takže to bude zadarmo. Čekali jsme asi půl hodiny, když hoch volal, že všechny opravny v blízkém okolí sice opravují automaty, ale v půlročním termínu, někde i ročním. Nakonec se mu podařilo najít jeden servis, kde byli schopni automat opravit do týdne a byl opravdu v dosahu asi pěti kilometrů od Plzně. Odtahová služba přijela do půl hodiny, řidič nás ještě s manželem ochotně dovezl až před vchod do nádraží a nám za 20 minut jel osobáček do Sušice. Stačili jsme se ještě najíst.
Překvapení č. 3
Užívali jsme si jízdu vlakem, protože naposledy jsme jím jeli snad před deseti lety. Přišla příjemná průvodčí a žádala naše lístky. Manžel vytáhl telefon a předložil jí občanský průkaz uložený v eDokladech, jako důkaz, že nám je více než sedmdesát a tím pádem máme jízdenku s poloviční slevou. Průvodčí na něho nevěřícně hleděla a vysvětlila mu, že toto prokázání totožnosti není schopna přijmout. Já jsem sice měla s sebou i fyzickou občanku, ale ze solidarity jsem rovněž vytáhla telefon s eDokladem. A co teď? Budeme muset vystoupit na nejbližší stanici, nebo bude průvodčí benevolentní a přimhouří oko? Navíc jsme s manželem byli přesvědčeni, že je vše v pořádku, protože jízdenky kupoval u pokladny rovněž s předložením eDokladu a bez problému.
Nakonec průvodčí mávla rukou a s úsměvem nám vysvětlila, že na E-občanky nejsou ještě vybaveni, a nechala nás v klidu dojet do cíle. Když jsem doma studovala, kde všude jsou eDoklady přijímány, dopravní prostředky v nich opravdu nefigurovaly, i když v rubrice kdo všechno může pomocí eDokladů ověřit naši totožnost se píše:….úřady obcí, či jiné organisace státu, ale i soukromé firmy nebo jiné subjekty, kterým je uložena zákonná povinnost ověřit vaši totožnost nebo osobní údaj.
Místní vlaková souprava patří soukromé firmě, stejně jako následně autobus, kde jsme měli stejný problém.
Když jsem si po týdnu jela autobusem pro auto, poučena z minula, předložila jsem fyzický občanský průkaz.
Za opravu vzduchového ventilu, který ovládá tlak v převodovce, jsem zaplatila 10.000 Kč a tím jsem udělala pěknou tečku za bezva výletem a návštěvou chiropraktika.
Docela levná zkušenost, že?
ZL
