Článek
Takto zněl poutač na výstavu Jana Welzla v Hamburku. Jednalo se o jakousi mapu ve formě obrazu, kterou sám vlastníma rukama a podle paměti namaloval cestovatel Jan Welzl.
Obraz byl 10 metrů dlouhý, 4 metry široký a obsahoval 52 oddělení. Byly na něm namalovány sopky v Medvědí pustině v severní Kanadě, pohled na polární moře, kde podle Welzla „zahynuly mnohé polární výpravy, různé ledovce se znameními pro polární výpravu na severní točnu“, dále pohled na pustinu v ledovém Moři. Rovněž obsahoval vyznačení cest různých výprav, „které dosáhly nejvyšších míst, a při nich našly padlé meteory“, jak píše Welzl, dále pohledy na severní Sibiř, Ledové moře po bouři, země Františka Josefa a další (jeho českomoravština byla prolnuta mnoha gramatickými chybami).
Výstava tohoto obrazu se konala v Hamburku a měla vydělat Welzlovi na cestu zpět na jeho oblíbený sever, kde strávil 30 let svého života.
V létě 1924 totiž ztroskotala na tichomořském pobřeží Spojených států, severně od města Sestlu šalupa, Sedum sester, na které byl Welzl spoluvlastníkem. Námořníci z lodi většinou přišli o život, Welzlovi se podařilo dostat na břeh. Při vyšetřování místními úřady uvedl do protokolu, že vezl z Nové Sibiře, ostrova v Severním ledovém moři, kožešinové úlovky své i svých přátel do San Franciska.
Úředníci měli z jeho výpovědi dosti zamotanou hlavu, protože nemohl vysvětlit, jakého je původu, neboť veškeré jeho identifikační doklady se potopily spolu se šalupou.
Kam ho tedy zařadit, kam ho poslat? Podle amerických úřadů se dopustil mnoha námořních přestupků a nařízení o námořní plavbě. K tomu všemu zde nikdo neměl tušení o Nové Sibiři, jen to, že část tohoto ostrova patří dokonce Sovětskému svazu. Tím pádem se Welzl stal naprosto nežádoucím cizincem.
Marně vysvětloval, že má s několika přáteli bílími i Eskymáky obchod s povoznictvím, že je nejenom lovcem, ale také polárním listonošem, zásobovatelem odlehlých zlatokopeckých nebo loveckých osad, ba co víc, že je dokonce na Novosibiřských ostrovech náčelníkem a nejvyšším soudcem.
Žádal úřady, aby se na jeho činnost informovali v městě Nome, což byl aljašský přístav u Beringovy úžiny, kde ho znají a má v bance uložené peníze.
Samozřejmě, že toto tvrzení považovali úředníci za bláboly a pohádky. Welzl byl obtloustlý, zarostlý a potrhaný jedinec, kterého se potřebovali zbavit.
Nakonec když z něho dostali, že se narodil roku 1868 v Zábřehu na Moravě v Rakousku-Uhersku, že je tedy příslušností Rakušan, poučili ho, že zaspal mnoho let, protože Rakousko-Uhersko se již rozpadlo a tím pádem se stává občanem Československa, o kterém on neměl ani potuchy a ani jeho identifikační papíry by mu nebyly nic platné. Potřeboval udělat doklady nové. Přes zoufalé protesty byl poslán do New Yorku na Ellis Island, do karantény pro nepohodlné cizince a odtud nejbližší lodí do Hamburku na tamnější Československý konzulát. Tam ať si s ním poradí. Tak trochu to připomíná putování Haškova Švejka z ruského zajetí.
Jan Welzl
Náčelník a nejvyšší soudce Novosibiřských ostrovů se proto rozhodl v Hamburku začít znovu. Dělal kdejakou nádeničinu, aby si vydělal na cestu zpět. S velkým břichem se mu ale dost špatně pracovalo. Po nějaké době usoudil, že tudy cesta nevede. Při svých návštěvách přístavních krčem pozoroval, jak si námořníci vyprávějí zážitky z cest. On sám byl nesmělý a seděl v koutě a jenom poslouchal. Po určité době se rozhodl, že vlastně má, co společnosti nabídnout, a proto se zapojoval do debat a začal vyprávět své poutavé příběhy ze severu. Znal několik jazyků, i těch kterými hovořili různé eskymácké skupiny, takže mohl působit pro námořníky i jako tlumočník na dalekém severu. Námořníci se pomalu začali kolem Welzla shlukovat a po několika dnech již měl velké množství posluchačů. Občas mu i dali nějaký ten peníz.
Jednou se mu obzvláště poštěstilo. Když vycházel v noci z krčmy, celý potrhaný a špinavý, udřený a zamyšlený a šel domů, najednou ho v opuštěné ulici srazilo auto. Majitel auta vynadal svému řidiči a zaplatil Welzlovi 500 marek jako bolestné, ale hlavně to byla odměna za jeho mlčení.
Welzl se rozhodl, že si koupí nové šaty a nějaký čas, že si odpočine. Potom začal malovat již výše zmiňovanou mapu, která byla jako mapa námořníkům zcela nepoužitelná, protože sám nevěděl, jak se mapy tvoří. Udělal však obrazový pokus, na který se chodilo dívat mnoho lidí. Ačkoliv vstupné bylo dobrovolné, nepodařilo se vybrat tolik peněz, aby se mohl nalodit na některou z lodí plujících na sever.
V té době letěly světem zprávy o putování polárního výukumníka Amundsena. Welzl se náhodou dostal na československém konzulátu k brněnským Lidovým novinám, kde se dočetl o jeho příletu do Nome. Uvědomil si, že toho člověka zná, že mu dokonce ukazoval cestu uprostřed strašlivých aljašských pralesů, když táhl se svou psí smečkou a eskymáckými druhy a rozvážel potřebné zboží po místních osadách. Amundsenovi tehdy zevrubně popsal cestu, kudy jít a v jakém stavu se cesty nacházejí.
Amundsen tedy na severní pól šel, ale Welzl v těch polárních končinách žil přes 30 let. Pólu sice nedosáhl, ale i tak byl prvním Československým polárníkem, zvaným Eskymo nebo také Arctic Bismarck (Wikipedie).
Když zjistil, že by mohl o těchto krajinách něco říci, a že i Moravan byl takto vysoko na severu, rozhodl se poslat dopis do brněnských Lidových novin, kde popisuje svoje zážitky. Dopis se dostal do rukou spisovatele Rudolfa Těsnohlídka, protože uměl norsky a v novinách mu svěřovali všechny zprávy týkající se severských zemí. Těsnohlídek z toho zmateného Welzlova listu nebyl vůbec moudrý, protože Welzl jednak nedovedl pořádně česky, mluvil jakousi moravskočeštinou a ještě špatně. Přesto mezi ním a Těsnohlídkem začala korespondence. Těsnohlídek doporučoval Welzlovy, aby raději psal německy nebo anglicky, ale Welzl trval na své mateřštině, kterou nemluvil již čtyřicet let.
Nakonec podle tohoto vyprávění vyšla roku 1928 kniha s názvem Eskymo Welzl a byla přeložena i do francouzštiny.Tak se stal Jan Welzl spisovatelem a od té doby se jinak nepodepsal nežli spisovatel Jan Welzl. Obsah knihy však viděl o mnoho let později a zjistil, že v ní jsou výmysly ba přímo nepravdy, neboť Těsnohlídek si spoustu věcí dobásnil, nebo jim špatně porozumněl. Proto se později Welzl snažil tyto omyly a nepravdy vyvrátit.
Po vydání knihy, získal dostatek peněz na cestu do Kanady. V Quebecku se seznámil s jistým podnikatelem, pro kterého sháněl bobří kožešiny, což byl jeho obor, neboť zásoboval kožešinami farmy na Aljašce.
Na podzim roku 1928 vyřídil poslední zásilky bobrů do Ontária a protože už bylo pozdě na cestu do jeho Nome, rozhodl se, že se vrátí do svého rodiště. Nejprve však navštívil Prahu, kde zjistil, že Těsnohlídek se v redakci zastřelil u svého stolu, a tak hledal jiného spisovatele, který by napravil chyby po Těsnohlídkovi v jeho prvotině.
Svérázného podivína však nikdo nechtěl brát vážně. Každý, s kým se potkal, jej považoval za blázna, který primitivní češtinou vykládá nesmysly a výmysly, takže byl spíš zdrojem posměchu. Nicméně i tato situace mu vydělala pár korun na živobytí vyprávěním po hospodách.
Welzl nakonec našel spisovatele dr. Pavla Eisnera, který se odhodlal zapisovat jeho vyprávění a vyplatil Welzlovi docela slušnou zálohu na pozdější honorář. Byl totiž přesvědčen, že má před sebou jedinečného člověka, který byl opravdu tím, co tvrdil. Jeho zkušenosti byly tehdy jedinečné a dalo se předpokládat, že z jeho vyprávění vznikne unikátní dílo o dálném severu, kam noha jiného Čecha nedosáhla.
Nadšení však brzy pominulo, protože Welzlův projev byl natolik zmatečný s různými odbočkami a odskoky i časová linie byla jimi přerušována, takže se v tom spisovatel nevyznal a brzy to vzdal.
Welzl zklamán odjel do rodného Zábřehu roku 1929, kde ho však už vůbec nikdo neznal a všichni ho rovnou považovali za blázna. Ukázalo se, že když vyprávěl příběhy v místní hospodě, že nezná číst mapy a že by ho v této znalosti strčil do kapsy kdejaký školák. Tamní učitel však poznal kvalitu jeho vyprávění a doporučil mu ať se obrátí na redakci, kde působil kdysi Těsnohlídek. Snad tam narazí na jiné redaktory, kteří by se ho ujali. Tak konečně dojel do Brna a tam začala nezvyklá čtvrtletá spolupráce se dvěma mladými redaktory, Bedřichem Golombkem a Edvardem Valentou. Jeden zapisoval tok vyprávění, druhý se snažil příběhy dávat do časové linie a do souvislostí. Vše bylo zaznamenáno na stenogramy, které zachycovaly, každé Welzlovo slovo. Váha těchto stenogramů byla mnoho kilogramů a z nich se tvořilo zcela nové dílo. Welzl si tak začal vydělávat alespoň skromným honorářem na živobytí.
Oba žurnalisté se stále museli přesvědčovat o Welzlově věrohodnosti, takže mu po čase nenápadně kladli otázky, na které Welzl odpovídal vždy identicky. Podle toho zjišťovali, že není možné, aby si v takovém množství informací přesně pamatoval událost a vyjádřil ji stejnými slovy. Tím jim pravdivost svého vyprávění potvrdil.
Z vědomé lži se novinářům nikdy nepodařilo Welzla usvědčit, ani to neměl zapotřebí.
V roce 1929 odjížděl Jan Welzl v létě po poslední stránce stenografu do kanadského Dawsonu, který měl být jeho nástupní stanicí do dalšího putování na Novou Sibiř. Poté se novináři museli probrat všemi záznamy a ve spolupráci s odbornou literaturou, aby se vyhnuli větším omylům, sepsali svědectví o životě nejdobrodružnějšího Čecha, jaký kdy ve 20. století žil.
Tak vznikly dvě knihy Welzlových pamětí:
Třicet let na zlatém severu a Po stopách polárních pokladů
Později vyšel jako ukázka Welzlova speciálního projevu soubor krátkých příběhů s názvem Ledové povídky a nakonec Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě, které dokreslovaly Welzlův portrét o jeho krátkém pobytu v Evropě a složitém vzniku celého jeho díla.
Obě hlavní Welzlovy knihy měly veliký ohlas mezi čtenáři v Brně, ale Praha ho nevzala na vědomí. Jediný, kdo je nadšeně uvítal, byl Karel Čapek v obdivném článku vydaném v Lidových novinách a předpovídal jim světový úspěch. Obě knihy vyšly současně v Anglii a Americe v roce 1932 v tamnějších největších nakladatelstvích.
Přes veškerou popularitu se začaly objevovat pochybnosti a nejhlasitější byly v New York Times, kde se neděli co neděli věnoval sloupek hádání mezi čtenáři o pravdivosti obsahu Welzlových knih. Nakonec tam došli k závěru, že tyto paměti jsou od začátku do konce výmysly, či dokonce geniální mystifikace.
Welzla dokonce navštívili američtí reportéři v Dawsonu, kde s ním udělali několik interviewů, přivezli mu jeho knihy a obeznámili ho s tím, jak se stal slavným spisovatelem.
Z Dawsonu se Welzlovy díky různým okolnostem již nepodařilo odjet. Jedním z důvodů bylo i to, že žádná loď která by ho dopravila k Novosibiřským ostrovům neplula, hlavně proto, že styk Ameriky s tímto sovětským územím zatím zcela ustal.
Přesto se stal i v Dawsonu populární osobností a za knihu Třicet let na zlatém severu, která byla odměněna velkou cenou, dostal alespoň část peněz.
V Dawson City žil Welzel podle zjištění profesora eskymologie Wilhjalmura Stefanssona plných dvaadvacet let a zemřel tam ve věku 83 let roku 1951. Pohřben je na tamním hřbitově. (dle wikipedie se jedná o jiné datum úmrtí a to 19. září 1948 ve věku 80 let).
Je vidět, že historie kolem osoby Jana Eskymo Welzla je dosud nejasná, stejně jako bylo mnoho neznáma o jeho životě.
ZL
Zdroj:
Jan Welzl : Třicet let na zlatém severu, Mladá Fronta 1968
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Eskymo_Welzl
