Článek
Když jsem se přistěhovala do maloměsta před patnácti lety, málokdo z obchodníků měl terminály, kde by se dalo platit kartou. A když už ho měli, tak jste museli nakoupit za určitou sumu, pod kterou vám platbu neuskutečnili. Někde to byla stokoruna, jinde více.
Zajímavé na tom bylo, že takto podnikali i v obchodech s elektronikou, (pračky, luxy, svítidla, lednice, rádia, fény), prostě zboží dražší než třeba tam, kde prodávali boty a ponožky. Ale i tam mě nutili nakoupit za víc jak 200, jinak mi platbu kartou nevzali.
Nyní již mají skoro ve všech obchodech terminály a přesto stále v některých trvají na tom, že vám kartu vezmou, když nakoupíte za víc jak 100 korun.
Terminály byly naštěstí samozřejmostí v obchodních domech a kupodivu se vyskytovaly mezi prvními i u vietnamských obchodníků. Oni totiž sami nakupují zboží v obchodních domech jako je Tesco, Albert, Lidl apod., kde samozřejmě je výhodnější platit platební kartou, neboť nakupují ve velkém.
Tento způsob podnikání je podle mého spíš překupnictví. Oni zde nakoupí a svou cenu pak navýší o nějakou tu korunku a my u nich nakupujeme v přesvědčení, že je tam levněji. Jo, to bývávalo. Například ve večerkách, ale tak to bylo pouze na začátku jejich podnikatelské éry v Čechách.
Elektronika dokonce poslední dva roky pronikla v našem městečku i do některých outletů a butiků s oblečením. To je opravdu příjemná změna.
Jsou však pořád obchodníci, kteří tvrdí, že se jim to nevyplatí, ale tlak už na ně je tak veliký, že se nakonec taky přizpůsobí požadavkům zákazníků a oželí ten malý příplatek, který by musely platit bance. Nakonec pochopí, že lidé s kartou nakoupí vždy více, než kdyby platili v bankovkách. Je to jakýsi psychologický nátlak na spotřebitele, který dokonale funguje. Když platíte kartou, nemáte pocit, že utrácíte. Nevidíte, jak vám peníze protékají mezi prsty. To zjistíte až na peněžním výpisu koncem měsíce.
Platební karty jsou již mezi lidmi běžné, ale stále není běžné peněžní bankovnictví. Mnoho lidí nedůvěřuje placení přes internet, raději jdou k bankomatu a vyberou si hotovost. Mnoho starších lidí dokonce nemá ani vlastní účet v bance, což jim i úředníkům způsobuje dosti velké problémy. Pro důchod si chodí stále na poštu, protože jednak se zrušila poštovní donáška do bytu, jednak se ruší pošty jako takové, takže do malých horských vesniček jezdí pošta jednou denně. Když nestihnete otevřít, máte smůlu. A jak víme, starý člověk již neběhá jako srnka.
Dokonce si už nemůžete uložit peníze v bance u úřednice za přepážkou, ale musíte si tuto transakci vyřídit rovnou u bankomatu a sami. Mnozí jsou z toho bezradní a úřednice je to běhají od přepážek učit. No chvilku to ještě potrvá, ale zvykneme si na to všichni. I ti stařečkové z horní dolní.
Jak jsem zjistila, jsou i tací, kteří opravdu mají peníze stále doma, tzv. ve štrozoku. Venkov má rád šustění bankovek mezi prsty, a proto platí raději keš.
Dalším kamenem úrazu jsou datové schránky. Původně si mnozí mysleli, že je potřebují pouze podnikatelé, ale nakonec je potřebujeme všichni. Například proto, abychom dostávaly různé výpisy a oznámení z různých sociálních institucí.
Poslední novinkou je, že výpisy o valorizaci nám budou od roku 2026 také zasílány do datových schránek.
Chápu, šetříme lesy, papír je drahý, pošt ubývá, tak nezbývá nic jiného, než být na síti. Ale nemyslete si, ty počítače spotřebují také velké množství energie.
Ten, kdo nebude chtít zasílat výpisy do datových schránek, musí to v předstihu úřadu oznámit. Oni mu pošlou papírové oznámení, ale strhnou si jistou částku z valorizačního příplatku.
Mnozí si datovou schránku ani nezřizovali, nebo již zapomněli hesla či identifikační údaje, takže jim to život zase trochu zkomplikuje.
Poslední novinkou pro maloměsto kde bydlím, jsou samoobslužné pokladny. Samozřejmě, že existuje jedna nebo dvě původní pokladny, u kterých sedí obsluhující a namarkuje vám zboží za vás. Vy zaplatíte kartou nebo v hotovosti. Vedle toho jsou však nové, kde se obsloužíte sám. Každý obchoďák má trochu jiný systém, takže se s ním musíte nejprve seznámit a napodruhé již víte, jak na to. U některých pokladen už se ani nedá platit hotově, ale pouze kartou, jinde ještě pokladny hotovost vezmou, když ji vložíte do místa k tomu určenému.
Místní ale raději stojí dlouhatananánskou frontu na kasu s obsluhou, než by se pokusili přijít na to, jak se obsloužit sám a být dříve hotov. To je samozřejmě jejich věc, ale na ty, kteří jdou rovnou k pokladně a za pět minut jsou hotovi, koukají jako na zločince, kteří předbíhají. Nedej bože, když platí hodinkami. To jsou již úplní exoti. ( Úvodní snímek jsem bohužel pořídila, když nebyla nákupní špička ).
Potkala jsem zde také pár lidí, kteří ještě nevlastní tzv. chytrý telefon. Na otázku, proč, odpoví, že nechtějí být sledováni. Ale lidičky, vždyť už jsme sledováni na každém kroku. Mně tedy vůbec nevadí, že jsem sledovaná, jen jsem zvědavá na tu melu, až se veškerá síť buď zblázní, nebo ji napadnou hekři, což se již občas děje, nebo zkolabuje celá elektrická síť.
To pak budeme, víte kde? Ale zase na druhou stranu o nás nikdo nebude vědět. A co pak? Nevyberete si peníze, zkolabuje účetnicrví, nebudou létat letadla, nebudou fungovat nemocniční zařízení ani přístroje, prostě budeme nahraní.
Tak buďme rádi, že je to tak, jak to je.
