Článek
Dcera měla patnácté narozeniny a přišla s nápadem, že je oslaví se svými spolužačkami v našem ateliéru, ve třetím patře malostranského domu. Vždy byla rozumná a racionálně myslící bytost, takže jsem jí oslavu bez stálého rodičovského dozoru povolila. Jen jsem si řekla, že děvčata namátkově zkontroluji, zda se neděje něco nekalého. Přeci jenom jsem měla zodpovědnost i za její kamarádky.
Bydleli jsme ve zvýšeném přízemí, takže jsem musela vyběhnout dvě patra a ještě jedny strmé schody na půdu, kde se nacházel zmíněný ateliér. Byl to malý, útulně zařízený prostor s výhledem na Prahu, ale měl jednu chybičku. Blízko pod oknem byla skleněná plocha, která tvořila střechu světlíku. Byla propletena kovovými dráty, takže se na ni dalo vylézt a chodit po ní. Tím, že byla skleněná, bylo světlo i v nižších patrech. Bylo nebezpečné na sklo chodit, ale pro nedospělé puberťáky veliké lákadlo.
Přístup na tuto „terasu“ byl přísně zakázán a doposud byl i dodržován. Velká půda s krásným trámovím a vikýři směrem do Sněmovní ulice, byla také lákadlem pro různé rošťárny, takže jsem kolem třiadvacáté hodiny udělala inspekci.
Děvčata byla v pohodě, zábava již ustala a vypadalo to, že již spí.
Měly tam být samé holky, ale zatajily mně jednoho kluka, který se přede mnou schoval na půdě. Byl to ten největší rošťák z jejich třídy, což jsem se měla dozvědět o pár hodin později.
Z naší ložnice se šlo přes malý dvorek na záchod, nad kterým byly pavlače a nad nimi právě ten skleněný strop.
Byly asi tři hodiny v noci, když mě probudil podivný zvuk. Jakési žuchnutí a při pozorném poslechu jsem zaslechla sténání a funění.
Vzbudila jsem manžela a vyběhli jsme na dvorek. Funění se ozývalo z pavlače nad námi. Soused rovněž vyběhl a volal na nás, že na pavlači leží tělo chlapce. Dýchá!
Zavolali jsme záchranku. Tělo odnesli a my se modlili, aby to kluk přežil. Pád ze třetího patra přímo na betonovou pavlač, to by byl zázrak!
Vyběhla jsem za holkama nahoru a ty se přiznaly, že jejich spolužák se v opilosti vydal na skleněnou terasu, ta se pod ním propadla a on proletěl až dolů.
Teď ovšem začalo pro mě to nejhorší. Zavolat jeho rodičům a oznámit jim, co se stalo a nějak obhájit, že jsem děti dobře nepohlídala. Byla jsem hrůzou bez sebe. Nepřeji nikomu takový zážitek.
Maminka toho hocha byla neskutečně rozumná, protože nejen že mi tuto událost vůbec nedávala za vinu, ale ještě mě uklidňovala slovy: „Já se na vás nezlobím, s naším klukem to ani jinak dopadnout nemohlo, protože je hroznej lotr.“
Chlapec byl asi měsíc v kómatu. Operovali mu lebku a krevní sraženiny na mozku, měl zlomená žebra, ale když ho asi po dvou měsících propouštěli z nemocnice, fyzicky byl v pořádku a i dále bez fyzických následků.
Psychicky na tom byl hůř, ale jeho matka tvrdila, že on měl s psychikou problémy již před tím pádem.
Po nějaké době se vrátil do školy a fungoval dál, jako by se nic nestalo.
Děti jsme potrestali domácím vězením. Zakázat počítač, internet nebo mobil, nic z toho nebylo k dispozici. Děvčata však dostala pěkně za vyučenou a sekala dobrotu. Alespoň o ničem jiném nevím.
Moje dcera se mi vždy se vším svěřovala a já jsem v ní opět získala důvěru.
Jak se lidově říká, konec dobrý, všechno dobrý.
ZL
