Článek
V jednom z mých prvních článků jsem se již zmiňovala o hororovém zážitku, který mě potkal v jesenických lázních Priessnitz a o čtyřhodinové cestě autobusem zpět do Prahy se sevřenými půlkami.
Jediným světlým okamžikem této cesty bylo, že si ke mně přisedla jeptiška, která vždy v určitou dobu otevřela breviář a modlila se. Já jsem tehdy byla absolutní ateistka, takže jsem modlitbám nepřikládala žádnou váhu, ale dneska, ač buddhistka, jsem přesvědčena, že jedině modlitba mně pomohla, abych cestu prožila bez znečištění.
Věřím, že náhody neexistují, že vše se děje, podle již napsaného scénáře kdesi v universu.
Kdo nevěří, nebo kdo je členem Českého klubu skeptiků Sisyfos, ten ať rovnou přestane číst, anebo po mně hodí bludným kamenem.
Autobus nebyl zcela plný, ale jeptiška si sedla zrovna vedle mě. Nějakou dobu jsme mlčely. Po chvíli jsem se osmělila a začala se vyptávat, kam jede a ze kterého kláštera vlastně je? Jeptiška mi řekla, že se jmenuje sestra Angelika a že je z kláštera Karmelitánek, který se nachází na Malé Straně. Já bydlela na Malé Straně. A že pracuje v nemocnici pod Petřínem, což byla malostranská spádová nemocnice, kam jsem často chodívala, a kde jsem zamlada pomáhala v nemocniční lékárně. Chodila jsem tam i za svou maminkou, která zde také zemřela.
Nakonec mi řádová sestra prozradila i své civilní jméno, a to už jsem šla tzv. do kolen. Jméno vám říci nemohu, ale mohu vám prozradit, že její rodiče byli ze stejného města jako moji rodiče, dokonce s jejím otcem chodili do stejného gymnázia.
To však ještě není vše. Její sestra, se kterou se nyní vídám v tom samém městě, studovala s mým mužem na Filosofické fakultě latinu. To mě tedy dostalo.
Bylo to štěstí, náhoda, nebo zázrak, že díky této události jsem úplně zapomněla na svůj problém a do Prahy jsem dojela čistá, neposkvrněná?
Nebudu vám tvrdit, že mě sestra Angelika vyléčila z mého průjmu, ale zmírnila moje utrpení, stejně jako to činila, když se starala později o prezidenta Václava Havla.
Již jsem se také v jednom ze svých článků zmínila o tom, že jsem absolvovala mnohá vyšetření, s konečnou diagnosou - celiakie.
Začala jsem držet přísnou dietu, při které nesmíte vzít do úst ani trochu lepku. Pro lékaře to byl vyřízený případ, ale já jsem se nechtěla vzdát. Představa, že si nedám chleba, nebo že nepozřu zajíškovanou omáčku mě sice vadila, ale ne natolik jako zákaz pití piva, ve kterém je taky lepek. Tehdy ještě samozřejmě neexistovala bezlepková piva.
Tady docházím k bodu, kdy jsem zjistila, že jedna nemoc vyvolává druhou. Dnes se již ví a veřejně se i říká, že střeva jsou druhým mozkem těla.
Mohu to jenom potvrdit. Střeva jsem sice zklidnila dietou, ale začala jsem mít psychické problémy. V podvečer, v určitých dnech, jsem měla stavy, kdy jsem chodila bytem sem a tam a nevěděla jsem, co se se mnou děje. Byl to zvláštní nedefinovatelný stav, kdy jsem myslela, že se zblázním. Začala jsem uvažovat o návštěvě psychiatra.
V té době jsem pracovala jako inspicientka divadla Komedie a kolega, herec, se mi zmínil o své sousedce, která se zabývala metodou, která mi tehdy ještě vůbec nic neříkala. Zabývala se homeopatií.
Povoláním byla učitelka angličtiny a homeopatii vystudovala v první homeopatické škole v Čechách u pana Čehovského.
Začala jsem k ní docházet a mým největším překvapením bylo, že nelékař, prostý laik, má knihovnu plnou odborné homeopatické literatury, o které jsem neměla ani zdání, kufřík plný malých skleniček naplněných malými kuličkami a celou hodinu se mnou hovoří o mých problémech. Zprvu jsem se dost ostýchala mluvit o sobě a o dost intimních a rodinných vztazích, ale po několika návštěvách jsem se naopak už velmi těšila, jak si hezky pokecáme. Vždy jsem odcházela s jednou sladkou kuličkou v puse.
Návštěvy se opakovaly jednou za tři měsíce.
Ze začátku se můj stav dokonce zhoršil, ale na to jsem byla upozorněna, že musím vydržet, neb se jedná o takzvané homeopatické zhoršení. Délka zhoršení probíhá u každého individuálně. U někoho pár hodin, u někoho i týdny, u někoho se nedostaví nikdy. Je to podle hloubky a množství onemocnění od nejranějšího věku, která v podstatě vždy vychází z psychiky (tomu však věří málo kdo).
Zlepšování probíhá podle tzv. Heringových zákonů, tedy se shora dolů a zevnitř ven (vysvětlím někdy příště).
Jako první se začnou zlepšovat naštěstí ty nemoci, které vás trápí v současném okamžiku. U mě to byla psychika a spánek, ale jak jsem již zmínila, ze začátku jsem měla pocit zhoršení.
Vše se začalo obracet k lepšímu teprva po třech měsících.
A tento okamžik, tedy homeopatické zhoršení, je kamenem úrazu homeopatie pro lidi, kteří jsou netrpěliví a nepřijdou za terapeutem z vlastního popudu. Bývají k návštěvě v podstatě dotlačeni svými manželkami, či manželi, nebo příbuznými a známými, kterým homeopatie pomohla a oni v dobré víře, chtějí svým blízkým pomoci.
Sami již dávno zapomněli, že průběh léčení také nebyl hned procházkou růžovou zahradou.
Ti, co jsou takto „dovlečeni“ k homeopatovi, jsou většinou nevěřící Tomášové, kteří když trpí po návštěvě třeba několik dní nebo měsíců, léčení vzdávají a začnou všude prohlašovat, že homeopatie je blbost a že nefunguje.
K tomu samozřejmě ještě může přistoupit i ten moment, že narazili na méně zdatného či začínajícího homeopata, který se prvním neúspěchem nebo špatně vybraným lékem vyplaší a tuto metodu přestane praktikovat.
Stejně jako v klasické vědě, kde platí, že vše je třeba stále ověřovat a postupuje se systémem pokus omyl, pokus omyl, musíme počítat i zde, v alternativní léčbě, že se třeba hned naporvé věc nepodaří. A to je opět argumentem nevěřících, že homeopatie nefunguje.
Další nepochopitelnou věcí pro laika je, že když odchází od homeopata, dostane většinou jenom jakousi cukrovou kuličku v počtu jedné, nebo doporučení, ať si koupí homeopatikum v lékárně a užívá jen jednu kuličku třeba za týden.
Existuje zde prostě jiná metodika, zcela jiný, pro nováčka nepochopitelný léčebný postup a dávkování léku.
V homeopatii totiž platí pravidlo, že podstatou léku je potence, nikoliv množství. To znamená, že výsledek je úplně stejný, jestliže užijete jednu kuličku, nebo sníte celou tubu.
Vzpomínám si, jak se kdysi jeden novinář chlubil tím, že snědl celou tubu Arsenica alba (předpokládal asi, že jí čistý arsen) a neotrávil se. Tomu se homeopat může pouze smát, protože zná, jak homeopatie funguje. A pro všechny ostatní, kteří neznají podstatu homeopatické léčby, byl novinářův pokus neskutečnou odvahou. A že ho od toho nikdo neodradil, že? Asi proto, že většina kolegů ho měla stejně plné zuby.
Nakonec zůstal mezi živými a dokázal si tak sám pro sebe, že homeopatie nefunguje. Možná si ale nevšiml, že některý dřívější zdravotní problém u něj zmizel, nebo se zmírnil.
Ten, koho zajímá, jak to v homeopatii funguje, si mě může označit a sledovat moje články.
