Článek
Onehdy jsem se dívala na rady psího kouče pana Desenského. Zajímavé bylo, že všechny rady se týkaly jen toho, jak zvládnout psy panovačné, trhače, no prostě psy z mého hlediska zlé. On by mi jistě odporoval s tím, že pes nikdy není zlý, ale že poškozený je jeho páníček. Mluvil i o psech z útulků, ale nedozvěděla jsem se nic o duši pejska ze psí pěstírny. Třeba někdy příště.
Svoji fenku jsem si brala od majitelky, která měla, jak jsem později pochopila, pěstírnu, tedy chov psů, kde nebylo všechno úplně v pořádku. Už když jsem tam přijela, cítila jsem dost silný zápach. V prvním patře štěkalo mnoho psů, ale paní mě odvedla v přízemí do místnosti s asi šesti štěňátky. Byly to černí pejskové, roztomilé kuličky, kudrnatí pejskové. V koutě seděl béžový plyšák, měl trochu jiné chlupy, né tak kudrnaté, ale byl huňatý jako malý mamut. Nejprve jsem opravdu myslela, že je to hračka, ale vyklubala se z ní fenka, o které paní domu říkala, „jó, to je naše Jitule, tu nikdo nechce, nějak nám tady zbyla na ocet“. Opravdu byla plachá až apatická.
Když jsem ji vzala do náručí, chvěla se a páchla hrozně močí. Dlouhou srst měla sice učesanou, ale smrděla děsně.
Tu si vezmu, rozhodla jsem se, i když ve mně najednou začaly hlodat obavy, zda se o takové zvířátko budu umět postarat? Nikdy jsem psa neměla, a to už mi bylo 57 let a vychovala jsem dvě děti.
Když paní zjistila, že ji opravdu chci, odnesla ji někam vedle a zpět ji přinesla navoněnou kokosovým parfémem. Na srdce mi však kladla, že ji nemám ještě alespoň tři týdny koupat, že by jí to neudělalo dobře. Tak dlouho budeme muset čichat ten příšerný parfém s močí? To nevydržíme, pomyslela jsem si.
Protože jsem již předem byla po telefonu dohodnuta na ceně, papírech a čipování, ptala jsem se, zda je vše zařízeno?
Paní nezaváhala ani na okamžik a řekla, že vše zařídíme ještě dnes, a to již bylo pozdě večer. Zavolala svému veterináři, jak mi vysvětlila, a jeli jsme do nejbližšího města. Veterinář kvůli nám musel přijít do ordinace, na místě napsal papíry, že se jedná o čistokrevnou rasu, ale podotkl, že není na chov, ale jen na mazlení a očipoval ji.
K fence jsem dostala ještě granule a radu, že ji mám celou cestu v autě držet na své hrudi, aby cítila moje srdce, že tak pochopí, že já jsem její panička a nikdo jiný.
Celou cestu jsem ji opravdu svírala na hrudi a trpěla jsem tím močokokosovým odérem. Začala jsem jí proto říkat kokoska, ale nevydržela jsem ji nevykoupat tři týdny. Po týdnu šla do vany a pořádně jsem ji umyla, vyčesala a vyfénovala.
Vyklubal se z ní nádherný pejsek, který opravdu miloval pouze mě jako tu hlavní osobu. Bylo mi trochu líto, že se nejde pomazlit k mému muži, toho stále ignorovala. Ani hrát si s ním nechtěla. Na procházky taky chtěla jenom se mnou. Trvalo to ještě asi rok, než manžela začala alespoň trochu akceptovat a nechala se od něj vyvenčit, ale mazlila se jenom se mnou.
Přestože mě milovala, nikdy se nechovala jako ostatní štěňátka. Štěkat začala až v roce, nikdy nic neroztrhala a nerozkousala. Ale co bylo ještě divnější, nikdy mě neolízla, jak to pejskové rádi dělávají a když jsem jí chtěla dát pusinku, vždy dala hlavičku na stranu. Bylo jí to nepříjemné. Taky neměla ráda, když se jí sahalo na hlavičku. Kupodivu se nikdy nebála zvuků, jako třeba ohňostrojů, petard, nebo když vedle ní něco spadlo, neuskočila, ale neuvěřitelně se bála igelitových tašek a cizího pohlazení. Nikdy jsem to neřešila, prostě jsem si říkala, že je svá. Ale během let mi došlo, že asi prožila v pěstírně nějaké trauma, že třeba v igelitových taškách odnášely mrtvé feny.
Nevím, jen se dohaduji, jak k tomu přišla. V současné době všechny tyto vlastnosti má stále, i když už je jí 15 let. Milujeme ji jako vlastní dítě a nikdy bychom ji neuhodili. K cizím lidem se chová stále nedůvěřivě a když ji chce někdo pohladit, začne obranně štěkat.
Myslím si však, že už ji nebudu trápit nějakou převýchovou. Prostě pěstírnu má asi stále někde v podvědomí i přes naši lásku.
Co se ale změnilo je, že mazlit se chodí hlavně k páníčkovi, mě má jenom k tomu, abych s ní chodila ven, krmila ji, ale nespí nikde jinde než v pelíšku, který má v místnosti, kde spím já. Aby se šla sama od sebe ke mně pomazlit, to už musí být. A to jenom na chvilku, aby se neřeklo.
No nežárlili byste na ni?
