Článek
Kosmetickou značku Dermacol, která se proslavila u nás i ve světě, zná dnes snad každá Češka. V roce 2013 se v Praze konala velká oslava k padesátému výročí jejího vzniku. Kdo byl opravdovým tvůrcem Dermacolu se tam však nikdo nedozvěděl. Dermacol byl propagován a spojován pouze s kosmetičkou Olgou Knoblochovou (✝︎2023), známou jako Lady Dermacol. Proč ne, byla to dáma vždy skvěle nalíčená, ideální ikona kosmetické značky. Ve svých rozhovorech s novináři se však stavěla do role iniciátorky vzniku Dermacolu, a v tom byl ten problém.
O jménu tvůrce, ing. Vlastimila Boublíka (1924), který by se letos dožil 100 let, vynálezce a člověka, který spustil kosmetický provoz v tehdejším Filmovém studiu Barrandov (v šedesátých létech minulého století), se toho ví minimálně. Olga Knoblochová se o něm zmiňuje pouze okrajově, např. v článku Věnceslavy Dezortové (Právo 2016 a Novinky.cz) a v knize, kterou napsala se svou dcerou Isabellou Hančlovou pod názvem Olga Knoblochová, Lady Dermacol (Beltfilm 2017).
V devadesátých letech byl Dermacol zprivatizován, ale žádný z majitelů se o zakladatele nezajímal. Proto chci, aby veřejnost věděla, že paní Knoblochová byla sice ikonou Dermacolu, ale nebyla jeho zakladatelkou, natož vývojářkou.
Poprvé jsem veřejně vystoupila v pořadu „Záhady Josefa Klímy“ roku 2019 (video: Seznam Zprávy), abych na pravého tvůrce značky Dermacol upozornila a pokusila se vypořádat s nedořešenými záhadami kolem konce jeho života. Na věci to však nic nezměnilo. Dermacol je stále veřejností spojován pouze se jménem Olgy Knoblochové. Dokonce i ve Wikipedii je uvedena jako zakladatelka Dermacolu!
Dermacol vznikal postupně již od roku 1963. Tehdy jako bezejmenný barevný krém v prostorách bývalé barrandovské maskérny, v podstatě na koleně, jak si podle otcova vyprávění vzpomínám.
Vedení Filmového studia Barrandov si tehdy přálo mít vlastní líčidla pro české herce. Proto zadali úkol mladému inženýrovi chemie, který již v roce 1962 vydal spolu s Otakarem Košťálem knihu Líčení - ve filmu, na divadle a v televizi (Orbis 1962). Jsou zde podrobně ukázány návrhy masek, popsán vliv osvětlení na líčení a zásady pro určení různých materiálů paruk a maskérských efektů. Poprvé se zde také mluví o druhu a důvodech líčení i v běžném životě.
Otec si totiž uvědomoval, jak se musí cítit hendikepovaně lidé, kteří se narodí s tzv. ohněm či jiným defektem kůže.
Jeden takový konkrétní případ jsme měli dokonce v rodině. Syn sestřenice mé matky se narodil s velikým houbovitým útvarem na krku. Od dětství tím velmi trpěl.
Na různých kožních klinikách se mu snažili tento sytě tmavý a ochlupený útvar odstraňovat. Podařilo se to až o hodně později, kdy již byly zdokonalené techniky tohoto procesu. Přesto mu na krku zůstala veliká barevná skvrna.
Bratránek byl tedy prvním klientem, který vyzkoušel výrobek mého otce, tehdy ještě nepojmenovaný krycí make-up, který byl vlastně pouhým vzorkem a vymačkával se z tuby, jako zubní pasta.
Další etapou byla spolupráce otce s dr. Feřtkem z Kosmetického ústavu v Praze na Příkopech, kde byly lepší podmínky pro další vývoj a aplikaci krémů a krycích líčidel na klientkách ústavu, které tam přicházely s různými barevnými skvrnami a tzv. „ohni“ na tvářích.
A tady nastupuje v roli kosmetičky Olga Knoblochová, která tímto výrobkem, již pojmenovným Dermacol (odvozeno od řeckého derma-kůže a latinského color, barva), začíná líčit klientky kosmetického ústavu, tehdy populárně zvaného „kosmeťák“.
Pověst nového krycího make-upu se rychle šířila, až jednou otec dostal dopis odkudsi z Ameriky, kam byl i pozván, ve kterém byl popisován kožní problém malé holčičky a žádali v něm otce o pomoc.
To již ale nebylo v jeho silách, zde nastoupil úřad. Vše se muselo vyřizovat oficiálně úřední cestou přes státní firmu Filmstudio Barrandov. Stát byl vlastníkem a ten na výrobě tohoto líčidla profitoval. Holčičce, která s rodiči přijela do Prahy, bylo pomoženo s velkým úspěchem. Díky této popularitě Barrandov v roce 1969 prodal patent na krycí krém do Hollywoodu.
Na základě těchto úspěchů a za spolupráce s Kosmetickým ústavem vznikl pod vedením otce na Barrandově provoz na výrobu první československé kosmetiky. Zároveň dal zřídit kosmetický salónek, ve kterém se stala vedoucí propagace a hlavní, vlastně jedinou kosmetičkou Olga Knoblochová. Zde se pořádaly předváděcí akce pro prominenty a zahraniční zájemce o koupi či kooperaci s mnohými světovými kosmetickými značkami.
Výroba Dermacolu byla jedna věc, druhou věcí byla práce s návrhy na ambaláž. Jak má vypadat sklenička na krémy, paletky na oční stíny, štětečky, kde sehnat výrobce obalů, jak skleněných, tak plastových, vymyslet typický vzhled a grafiku, barevnost apod. Na tom všem se otec od počátku podílel zásadní měrou a jezdil po celé republice na obchodní jednání. Sehnat továrnu, která by byla ochotna to vše vyrobit, byl v tehdejší době nadlidský úkol. Otec byl však velice dobrý obchodník, dovedl každého přesvědčit, takže nakonec k dohodě došlo V dnešní době by se řeklo, že byl kreativec, vývojář a „obchoďák“ v jedné osobě.
Pamatuji se, že jsem s ním jednou jela na služební cestu do továrny Okula Nýrsko, která měla vyrábět skleničky pro celou kosmetickou řadu Dermacolu.
Skleničky na make-up či na krémy se svým tvarem velmi lišily od tehdejšího fádního vzhledu ostatní kosmetiky. Grafika krabiček i lahviček byla jednoduchá, ale velmi půvabná. Na tehdejší dobu byla podle mého názoru krásná. Převažovala bílá barva krabiček i paletek na oční stíny s mlhavě zlatým písmem a bílými, později „zlatými“ víčky skleniček.
V obchodech s kosmetikou jste si vždy hned všimli, kde je vitrínka s Dermacolem. Postupně začaly vznikat i speciální obchody, kde se prodával pouze Dermacol a každá tato prodejna měla svou typickou tvář. Zároveň otci záleželo na vzhledu reklamních materiálů, na fotografiích a na modelkách, které reprezentovaly tvář Dermacolu. Prostě to všechno muselo být podle něho dokonalé.
Byl velice pracovitý člověk, který odjížděl z domova na Barrandov v šest hodin ráno a pravidelně v šest večer přijížděl zpět.
Často létal spolu se svou kosmetičkou po celé Evropě na tzv. předváděčky, veletrhy a obchodní jednání. Samozřejmě, že se začaly šířit fámy o tom, že jsou milenci, že vlastně otec žije paralelní život a že má s paní Knoblochovou dceru Isabellu. Moji maminku to pochopitelně velmi stresovalo a vznikaly kolem toho neustálé hádky. Přesto otec trval na svém, že by nás nikdy neopustil, že nás miluje a nikdy se k žádné milence nepřiznal.
Ale vždycky dodal, že kdyby se mu náhodou něco stalo, že máme jít za jeho kolegou panem P., který by se o nás „postaral“. O čem měl vědět, nebo jak by se o nás měl „postarat“, nám zůstalo záhadou.
Byl snad otec někým vydírán? Měl na někoho kompro materiály? Vyhrožoval mu někdo smrtí? Nebo hrozil ublížit mně či matce? Proto nám raději o těchto věcech neříkal? Kdo nic neví, nic nepoví, že? Proto to asi svěřil raději svému nejbližšímu kolegovi, kterému stoprocentně, až naivně, jak se ukázalo později, věřil.
Všímaly jsme si s matkou, jak postupně začal užívat léky na bolesti hlavy. Hlava ho vlastně bolela permanentně, k tomu se přidal tinitus. Jednou mi řekl, že by nejraději hlavou třískal do zdi. Bolesti řešil hrstmi prášků, ale taky alkoholem. A jak víme, tato kombinace je vražedná. K tomu se přidala tvrzení, že nenechá žádnou sukni na pokoji. Měl postupně pověst velikého proutníka. Podle mě tím kompenzoval stres z přepracovanosti.
Každoročně se jezdíval odreagovat na filmový festival v Karlových Varech.
Tak se stalo i v červenci roku 1980. Tehdy ho ale máti prosila, ať nikam nejezdí, že má zlé tušení (nebo na základě nějakého anonymního dopisu?). Došlo i na slzy, ale on si z toho dělal jenom legraci a opět pronesl ta slova. „Kdyby se se mnou něco stalo…;“ dál už to znáte. Tím situaci samozřejmě nevylepšil a máti byla celou dobu od jeho odjezdu, jako na trní.
Pamatuji se, že byla sobota a my s netrpělivostí čekaly otcův návrat.
Byl krásný, slunečný den, můj dvouletý syn se batolil po zahradě rodinné vily na Šumavě a já jsem se chystala otci sdělit novinu, že bude dědečkem podruhé.
Jaké však bylo naše překvapení, když místo otce, přijela šestsetřináctka, tehdy nóbl auto, které používali jenom komunističtí papaláši! Přijeli nám oznámit, že otec se zabil pádem z balkónu hotelu Thermal, kde byl ubytován. Prý přelézal ze svého balkónu na sousední, kde měla pokoj paní Knoblochová. Když jsme přijeli do Karlových Varů pro otcovy věci, dozvěděli jsme se od vedení hotelu, že se opil na slavnostním plese a byl odveden samotným ředitelem Barrandova Puršem, ještě s někým dalším, na pokoj a tam ho zamkli!
Žádné jeho věci jsme nedostali, prý je již předali manželce. Paní Knoblochovou považovali za jeho manželku. Divné, že?
Olga Knoblochová se vypařila jako pára nad hrncem. Na Barrandově se prý neukázala rok. Na pohřeb taky nedorazila, ani slůvko vysvětlení od pana P., který se měl o nás „postarat“. Když jsem s ním hovořila, prohlásil, že o ničem neví! V šuplíku otcova stolu ležela pouze podniková vkladní knížka, na které bylo uloženo pár tisícovek, a několik kancelářských drobností.
Po studiu kolovaly zvěsti, že po otci mělo zbýt asi šest miliónů. V žádné z českých bank nebyly. Asi byly na jiných kontech, o kterých měly povědomí zřejmě pouze dvě osoby. Že by paní K. a pan P.? Nikdo nic nevyšetřoval a od jednoho vysoce postaveného muže na policii mně bylo řečeno, ať raději po ničem nepátrám, že bych si jenom uškodila. Komunistická moc se v tomto případě ukázala jako pravá mafie.
Bibliografie:
Technika fotografování: Vlastimil Boublík, a kolektiv autorů, Státní nakladatelství technické literatury, 1960
Vlastimil Boublík a Otakar Košťál: Líčení - ve filmu, na divadle a v televizi, Orbis 1962
Vlastimil Boublík: Plastické hmoty v amatérské praxi, Polytechnická knižnice, SNTL 1963
Vlastimil Boublík, Lepidla, Polytechnická knižnice, SNTL 1964
Vlastimil Boublík: Lití plastických hmot pro modeláře, SNTL 1966
