Článek
Všechno začalo před léty zcela nečekaně. Kamarádka žila v Holandsku a do Prahy jezdila pravidelně, alespoň jednou dvakrát do roka. Její rozvedené rodiče jí zanechali krásný byt v Pařížské ulici, kde se střídala se svým bratrem, který přijížděl z Ameriky vždy v tu dobu, kdy ona tam nebyla. Samozřejmě byli na termínech pobytů v Praze dohodnuti.
Jednou však došlo k osudové k chybě. Oba si naplánovali cestu do Prahy ve stejný čas.
Jaké bylo překvapení pro přítelkyni, když v noci slyší harašení klíče v zámku dveří. Myslela si, že se k ní dobývá zloděj.
Pařížská ulice byla a stále je velmi exponovanou adresou, takže loupež by zde nebyla nic nemožného. Byl začátek devadesátých let minulého století, a to byla doba dosti divoká.
Naštěstí se nejednalo o zloděje, ale o příjezd jejího bratra, který se však dosti hrubě dožadoval toho, aby okamžitě byt opustila. Byl přesvědčen, že v tomto termínu zde má být on, zatímco přítelkyně byla přesvědčena o své pravdě a nároku na byt v témže termínu. Nastala mezi nimi hádka a on jí dal facku. To byla první křivda, kterou od vlastního bratra nečekala.
Po jistých tahanicích, křiku a urážlivých slovech, byla přivolána policie, která si s problémem nevěděla rady, a proto jim pouze doporučila, aby se snažili problém vyřešit sami.
Vznikla patová situace. Nikdo se nechtěl hnout z místa.
Chápu, byla noc, kam by asi tak mohli jít? Hotely plné, kamarády nechtěli v noci obtěžovat, takže celá situace se vlekla do rána. Druhý den bratr ustoupil a odstěhoval se.
To, že se jí policie nezastala a bratra nevykázala hned z bytu, považovala přítelkyně za další křivdu.
Celou příhodu mi vyprávěla další den u skleničky vína se zlehčujícím humorem, i když jsem tu křivdu a zanevření na bratra z ní cítila.
Předpokládala jsem ale, že se z celé situace brzy oklepe a že ji zlost na bratra během roku, co se spolu neuvidí, přejde.
Celý další její pobyt jsme prožily jednak pracovně, neboť jsme měly naplánované setkání s nakladatelem jejího autorského průvodce po Holandsku, které napsala v češtině, jednak s přáteli.
Příhodu jsme spolu samozřejmě několikrát rozebíraly, ale když odjížděla, připadala mi už v pohodě.
Každý rok jsme si dost pravidelně psaly, ale tentokrát se naše korespondence smrskla na pár dopisů, ve kterých mi neustále popisovala svoje psychické problémy a žádala mě o radu a o potvrzení svojí pravdy. Doporučila jsem jí, ať vyhledá odbornou pomoc psychologa nebo psychiatra, ale hlavně ať s tím něco dělá.
Po jisté, dost dlouhé době jsem od ní dostala dopis, jak je nadšená ze své psychoterapeutky. Popisovala v něm, že ji doporučila, aby se vyhýbala nepříjemným situacím, které by její pošramocenou psychiku mohly ohrozit. Už to mně přišlo podivné, protože s takovým přístupem by se jistě u dobrého psychoterapeuta nesetkala. A už vůbec jsem nechápala, že to, co se jí v Praze přihodilo, by mohlo vést k následné situaci. Přítelkyně si rady psychoterapeutky vzala doslovně a zavřela se doma. Od té doby z domu nevycházela, vše za ni dělal manžel a byl z ní zoufalý.
Pak se nadlouho odmlčela, nereagovala na žádná další moje doporučení, až jednou přišel od jejího muže dopis, že zemřela.
Psal, že zemřela na rakovinu, ale před tím dlouho trpěla depresemi, střídáním nálad až byl nucen zavolat lékaře a ten jí diagnostikoval posttraumatický syndrom. Ten zřejmě následně rozjel zhoubné rakovinové bujení.
Na základě této tragické události, jsem se začala shánět po informacích, co je to posttraumatický syndrom a jak se dá léčit.
Dozvěděla jsem se, že se jedná o tzv., posttraumatický stresový syndrom (PTSD), který může časem sám vymizet, ale většinou to není obvyklé. Je třeba vyhledat oborníka a střídat psychoterapii s farmakoterapií. A to ona nedělala, protože k sobě nikoho nepustila. Pěstovala v sobě dál křivdu, která se stala před několika lety.
Uvědomila jsem si, jak křehká může být duše člověka a jak zášť a zloba může i zabít.
ZL
