Článek
Zase jsme v období, kdy na nás útočí bacily, nebo viry ze všech stran. Kdo se v tom má teď vyznat? Je vám zle, máte horečku, kašel a rýmu, ale to už nikoho nevzrušuje. Ani doktory. Už jsme zapomněli na samozřejmost ochrany proti viróze?
Po období covidu, bych předpokládala, že se lidi budou chovat vůči sobě ohleduplně a když na ně „skočí“ bacil, nebudou se pohybovat ve společnosti a zůstanou doma v posteli, než se alespoň přežene první infekční fáze jejich choroby.
Taky by zaměstnavatel v obchodním řetězci měl dbát na to, zda jeho zaměstnanci jsou zdraví a neroznášejí virózu mezi nakupujícími. A když už zjistí, že jsou nemocní, mají za ně okamžitě najít náhradu a ty chudinky, které se plouží v regálech, nebo jsou prskající bombou u kas, poslat domů.
Už slyším jejich výmluvy, nejsou lidi, nemám za ně náhradu. Dobře. Když nemá náhradu, tak ať koupí svým nakaženým pracovníkům respirátory alespoň dvojkové, ale lepší by byly trojkové.
Za covidu se všichni mohli zbláznit, když někdo, kdo byl zdravý a šel sám po ulici, neměl na sobě roušku, nebo respirátor. Hned ho nazvali roznašečem. Dokonce manželé, kteří byli zdraví a žili ve společné domácnosti, jezdili s rouškami na ústech v autě. Tak to mi hlava nebrala. Lidi byli tak ovlivněni politickou propagandou, že se chovali jako blázni. Končila přátelství, názor na covid nebo očkování rozděloval i rodiny. A dnes je každému jedno, že na sebe prskáme.
Lidičky nenechte se sebou vorat a když je vám špatně, jděte si lehnout domů. Vaše vedoucí vám to musí umožnit v zájmu společnosti.
Na co asi mají zaměstnanci v potravinářství a pohostinství zdravotní průkazy? K čemupak jsou? Měly by sloužit jako pojistky, že nejsou infekční. Jinak ten průkaz může klidně skončit v popelnici.
Onehdy jsem šla do prodejny Albert a u pokladny seděla velmi milá, mladá slečna, která kýchala, teklo jí z nosu, a ještě to komentovala slovy, „jejda, už zase na mě přišel záchvat kýchání. Už se těším, až mně skončí směna“. Přitom se usmívala a s nakupujícími, se kterými se již zná, komunikovala velmi mile.
Opravdu mi jí bylo líto, ale proč neměla alespoň roušku? Ale vlastně i ta rouška je v této akutní fázi na nic. Když se potřebujete vysmrkat, musíte ji sundat, poprskanou vyhodit a po vysmrkání si jít umýt ruce a nešahat usmrkanýma rukama na zboží zabalené natož nezabalené, jako například na zeleninu.
Měla jsem vztek na její vedoucí, že tu chudinku nechá trápit se až do osmi večer za kasou. Ale hlavně, když viděla, že je nemocná, vůbec ji za tu kasu neměla pouštět a hned ji měla poslat domů.
Dneska je mnoho druhů viróz, třeba zase nějaký nový druh covídku, co my víme? Už to nikdo neřeší. Lékař vám doporučí, abyste si lehli, vzali acylpyrin a pili horký čaj s citrónem. Hlavně to céčko! Je to přeci jenom chřipička, tak o co jde?
Šla jsem se objednat k lékaři na odběr krve a vedle mě si sedla žena, evidentně nakažená nějakou virózou. Když sestra otevřela dveře ordinace, sama měla roušku a ženu hned vypeskovala, že se chová bezohledně vůči svému okolí, když je viditelně infekční a nemá respirátor, nebo alespoň roušku, které jsou v každé čekárně v krabici k disposici. To je podle mě správný přístup. Když jsem vycházela z ordinace, žena již měla roušku nasazenou.
Když jsem nedávno měla jenom každoroční prosincovou rýmu a seděla jsem v čekárně u ortopeda, měla jsem nasazený respirátor, ale lidi na mě koukali jako na nějakou bytost, která má strach o své zdravíčko. Ale bylo to právě naopak. Nechtěla jsem nikomu svou rýmu předat.
Nechci být žádný moralista a kritizovat za každou cenu, ale měli bychom si uvědomit, že pro zdraví v období viróz, můžeme pro sebe i ostatní udělat alespoň to nejjednodušší. Chovat se zodpovědně a když mám infekci, nejdu si například sednout do kina či kavárny.
V uzavřených místnostech, kde je více lidí, jako například v obchodě nebo čekárně u lékaře, si tu roušku prostě nasadit.
ZL
