Článek
Předpokládám, že každý z vás již alespoň jedenkrát byl nucen navštívit zdravotní středisko. Měli jste štěstí strefit se hned napoprvé a získat místo u praktického lékaře?
V naší zemi je zvykem, ba dokonce právem, mít přiděleného praktického lékaře. Ale největší fuška je, najít ho.
Když jsem se přistěhovala z velkoměsta do menšího města na Šumavě, začal neskutečný maratón po místních střediscích. Za minulého režimu jsem bydlištěm automaticky patřila pod nejbližší středisko a přesně jsem věděla, ke komu patřím a kdo se o mě postará. Nechci tím vyvolat dojem, že za komunistů bylo lépe, ale v tomto případě zdravotnictví vylilo dítě i s vaničkou, jak se říká.
Když jsem tedy přijela do nejmenovaného města, čítajícího i s okolními obcemi cca 11.000 obyvatel, šla jsem samozřejmě na tzv. polikliniku, kterou jsem si ještě z dětství pamatovala. První překvapení bylo, že tam, co bývala velká poliklinika, je nyní z části banka. Takže kapacita zdravotního střediska se zmenšila na polovinu. No nevadí, řekla jsem si a s odvahou a očekáváním úspěchu, jsem vešla. Zjistila jsem, že lékaři různých zaměření, jako např ORL, ortopedie, endokrinologie, oční a praktičtí včetně krevní laboratoře a roentgenu se tísní pouze v jednom patře. Do podkroví se nastěhovaly soukromé praxe, jako kadeřnice, masérky, různé alternativní poradny, kde to vonělo vonnými tyčinkami, a zubaři.
Tak jsem napoprvé rekognoskovala terén. Oční ani ortopedii jsem zatím nepotřebovala. Docela jsem si oddychla, protože u těchto dveří sedělo na lavicích nejvíce pacientů. Dala jsem se doprava, kde jsem s důvěrou zaklepala na první dveře praktické lékařky. Vyšla sestra a první, co jí vylétlo z úst, bylo: „Nevidíte, co je tady napsané? Neklepat!“. Jak jistě víte, tím se vyznačují všechny ordinace po celé republice. Velikými cedulemi „neklepat“ popřípadě „sestra vychází“. A pod touto nepřehlédnutelnou cedulí, kterou v podstatě nikdo nebere vážně, se nachází název pracoviště a k němu přináležející lékař či lékařka, a pod tím asi ve dvou řádcích se krčí pracovní doba. Většinou je dopoledne od 7 do 12, odpoledne od 13 do 16. Oběd je svatý, přeci i lékař se musí najíst. Ale např. u specialistů, jako třeba očařů, je pracovní doba rozdělena jinak. Dva dny jsou zde a dva dny jsou jinde. A to buď dopoledne nebo odpoledne, podle toho, zda je týden sudý nebo lichý. Toť kámen úrazu malého města. Když vám spadne do oka něco právě v úterý, musíte si počkat do čtvrtka, nebo se rozjet do krajského města, ale to vám za to nestojí, protože byste musel obtěžovat někoho z rodiny, aby vás tam zavezl, protože sám nevidíte.
Ale vraťme se k tzv. obvoďákovi. Lhala bych, kdybych zde psala, že každá sestra je nevrlá. Není to pravda. Ve většině případů jsou to milé a usměvavé tvářičky, které vám s lítostí musí oznámit, že paní doktorka nebere. Takže, co teď? „A co mi teda poradíte?“ ptám se překvapeně, s vědomím toho, že je dobré, ba nutné mít svého doktora, protože dle zažitých pořádků se vás všude budou ptát „a jaký je váš praktický lékař?“. No tedy zatím žádný.
Odysea pokračuje. Byla jsem tedy odkázána na několik dalších pracovišť, o kterých jsem neměla ani tušení, že zde existují. Jedná se vždy o soukromé praxe, většinou v soukromých domech, které pan či paní doktorka vlastní, takže na čekárnu je vyčleněn prostor 3×4 m2 nebo dlouhá nudle, kam se narve najednou víc lidí než do jednoho vlakového vagónu. Ideální místo pro přenos všech možných i nemožných chorob. Moje reakce v tomto případě byla čelem vzad a odnášela jsem si svou bolístku domů, kde jsem se ji snažila buď ignorovat, nebo léčit běžnými prostředky, jako jsou paracetamol nebo kyselina salicilová. Veliké štěstí je, že naše tělo má úžasnou schopnost sebeobnovy a dokáže si poradit samo. Navíc bez vedlejších účinků, takže další návštěva lékaře se odkládá na neurčito.
Ale když už nestačí samoléčba, tak co s tím? Nakonec, když už bolest zad byla tak veliká, že jsem sotva stála na nohách, odhodlala jsem se vejít k ortopédovi. Tedy na dveřích stálo chirurgie, ortopedie, urologie.
Urolog jen v pondělí a na lístky. Což nevěděl můj manžel, který v životě lékaře nepotřeboval, ale v sedmdesáti „konečně“ ano. Ale neměl lístek, který si neutrhl u dveří, takže si tam vystál až do konce pracovní doby a sestra na něj koukala jako na blba, že neumí číst. No, nakonec se za ním zavřeli dveře urologie. Příště už bude zkušený pacient.
Já jsem na ortopedii, posléze neurologii taky neměla štěstí hned napoprvé. Ortopéd i neurolog dojíždějí z Plzně, a to si ještě musíte zavolat, zda vůbec dojedou. Třeba v Plzni zrovna operují, nebo nemohou z jiného důvodu. A když máte to štěstí, že dojedou, rozhodně nepřijedou v danou hodinu. Čekací doba je běžně 3 - 4 hodiny, takže tam strávíte celé dopoledne. A ordinuje se pouze od 8 do 14:00. Pak šlus, nazdar, navíc v pátek vůbec doktoři nejsou. Pouze obětavé sestřičky převazují a píchají injekce, jinak ordinace zeje prázdnotou. Kam se doktoři poděli? Co dělají v pátek? Vyplývá mi z toho jediné, že si udělali prodloužený víkend. Samozřejmě, že žádný z doktorů se nepřizná k nečinnosti. Ptala jsem se jednou, nakonec své praktické lékařky, kterou jsem po roce sehnala, a to jenom proto, že přišla z Prahy, byla nová a nabírala pacienty. Tedy ptala jsem se jí, co dělá v době, kdy neordinuje? Prý chodí povídat si se stařenkami do jednoho vzdálenějšího domova důchodců. Taky zajde za nechodícími pacienty. Prosím, tomu rozumím. Ale já, když byla malá a měla jsem chřipku, přišel doktor k nám domů třeba o půlnoci. To dnes již neexistuje. Zavolejte si rychlou. Ta vás odveze tam, ale zpátky dost často musíte po vlastní ose. Mně se to tedy nestalo, měla jsem štěstí na soucitné lékařky v Klatovech, ale když jsem to říkala známým, divili se, že mě sanitka odvezla i zpět. Takže jsem systém přívozu a odvozu nepochopila.
Pacientů jsou tedy plné čekárny, neexistuje objednávkový systém, a i když náhodou existuje, je vám stejně prd platný, protože do toho vlítne akutní případ. A lékařů ve spádovém městečku, tedy na 11.000 obyvatel, je asi 10 i s externisty.
Otázka zní, kde jsou ti lékaři? Každým rokem dle statistik ministerstva školství studuje kolem 21.000 lidí, lékařů absolventů bylo přibližně loni 2.500.
Někteří zůstanou v Čechách, někteří odcházejí za prací do sousedního Německa. Proč asi? Pro peníze, za lepšími podmínkami k práci.
Tarifní plat začínajícího lékaře v Čechách býval pouhých 23 - 27.000 korun hrubého. Plat se zvýšil po dosažení titulu docenta na cca 45.000 korun, u profesorů na 50 až 60.000 korun. Někdy ale peníze na doktory nejsou, proto lékař kombinuje klinickou práci s prací v nemocnici nebo s výukou. Problémy s přesčasy jsou též známé. Tento rok však po vleklých protestech a stávkách si snad mladí lékaři už něco peněz vydobyli
Navíc mám pocit, že i u nás začínají mnozí kopírovat trendy, které se ukazují v Německu. Například dle slov 34leté lékařky ze severního Brandenburska je pro ni „obor opravdu důležitý, ale prioritu má vždy rodina“. (Welt, Ärztemangel, 2024)
Klasického doktora už aby člověk pohledal. Pracovat zde nakonec budou jen ti nad 50 nebo 60 let a výše. Sice jsou už utahaní jako koně, ale co by si s volným časem počali, že? A doma už je třeba nikdo ani nečeká.
