Článek
Dneska ráno jsem se vzbudila neobvykle brzy. Na displeji hodinek svítí údaj 5:55. Ještě jsem v mrákotách, ale již slyším hučení , které jsem naposled slyšela v roce 2012.
Hlavou mi problesklo, že musím okamžitě vstát a jít se podívat před dům. Stojí totiž jen asi 6 metrů od řeky. Břehy jsou zde sice dost vysoké, ale hučení nedalekého jezu znepokojovalo.
Auto v garáži musím přeparkovat, pomyslela jsem si. Při první povodni v roce 2002 totiž, jak vím z vyprávění majitelky domu, se do garáže dostala spodní voda a dům byl ohrožen jak od řeky, tak zevnitř.
Tehdy jsem ze Sušice stačila ještě odjet včas, přesto cestou do Prahy jsem v rádiu slyšela neustálé varování, že v Praze voda nebezpečně stoupá. Projela jsem Chuchlí jen tak tak, pak dálnici zavřeli a už se touto cestou do Prahy nikdo nedostal. Stejně tak jsem měla štěstí v Praze. Na svou rodnou Malou Stranu jsem vjela na poslední chvíli. Pak už se valila voda na Kampu.
Voda v Otavě stoupá skoro při každém větším a déle trvajícím dešti, takže moje ucho je již vycvičené a podle intenzity hučení poznám, zda voda stoupá či nikoliv. Pravda, když jsem se nastěhovala do nynějšího domu u řeky, takovou zkušenost jsem ještě neměla a proto jsem při poslední povodni v roce 2012 vybíhala každou chvilku, i v noci, kontrolovat výšku hladiny řeky.
Pokaždé, když začne stoupat voda v Otavě a vypadá to, že bude nějaký malér, stojí u našeho jezu zpravodajci televizních stanic s kamerami a sledují vývoj. Podél břehu na obou stranách stojí postavy a sázejí se , kam až voda stoupne.
Dnes, kdy byl již vyhlášen třetí stupeň ohrožení, jsem zde zatím nikoho neviděla. Možná bylo ještě brzy, je sobota a proč se honit, voda u nás na jezu bude velká i odpoledne.
V horší situaci je však při každé velké vodě moje kamarádka, která má dům kousek výš po proudu Otavy, ale v podstatě hned vedle dalšího jezu a je sevřena mezi Otavou a potokem Roušarka, který se samozřejmě naplní taky, takže její dům se ocitne na ostrově. Klády, které zatarasí Roušarku, zvedají vodu ještě více, a proto i při té první povodni v roce 2002 se voda naneštěstí valila až na náměstí.
Po první povodni, kdy jí voda smetla skoro polovinu domu , si nechala kamarádka postavit obrovský taras před domem, viz snímek, který pokaždé vodu zadrží. Hasiči navíc vždy uzavřou prostor mezi domkem a zátarasem, který byl k tomu upraven.
Dnes jsem usoudila, že vyhlášení třetího stupně povodňové aktivity není žádná sranda a rozhodla jsem se auto z garáže převést na kopec. Ale jak zjišťuji, hučení vody slábne, takže jsem se asi unáhlila. I když ještě není všemu konec, pršet má až do neděle. Doufám, že Sušičané letošní velkou vodu přežijí bez kánojí pádlujících přes náměstí za nákupy, tedy bez velké katastrofy.
ZL
