Článek
Když naše děti byly v osmdesátkách na devítce, ještě neexistovala možnost koupit si zbraň, ani nikoho nenapadlo brát do školy nůž a ohrožovat jím spolužáky, natož soušku učitelku. (Tehdy se totiž učitelce muselo říkat soudružko, tak se běžně používala zkrácená forma souška.)
Přesto puberťácké rošťárny byly na běžném pořádku. Házelo se mokrou houbou, a co já vím čím ještě. Prostě asi vším, co bylo zrovna po ruce.
Mobilní telefony tehdy ještě nebyly, ani počítače, takže zprávy o činnosti dětí jsme dostávaly s jistým zpožděním.
Kromě žákovských knížek existovaly ještě takové sešítky a do nich se psaly důležité poznámky, které jsme byli nuceni podepsat, aby souška učitelka věděla, že jsme je četli.
Samozřejmě, že sešítky se běžně „ztrácely“ nebo „zapomínaly“ ve škole, takže někdy k nám zprávy doputovaly opravdu s velkým zpožděním.
Takové běžné poznámky, jako že nedával pozor nebo vyrušoval/la při vyučování, jsme v podstatě podepisovali jako na běžícím pásu a už nás to ani nevzrušovalo. Nebo, že zapomněl sešit, úkol apod., to nás nechávalo klidnými, protože náš syn byl neskutečně zapomnětlivý a běžně věci ztrácel. Dcera, ta naopak byla velká puntíčkářka, takže od ní se moc poznámek neočekávalo.
Tím větší šok nám však způsobilo oznámení samotné ředitelky školy, že se máme osobně dostavit do ředitelny. A nebylo to v šešítku syna, ale dcery.
Vypáčit z ní jakoukoliv informaci bylo nemožné. Takže v očekávání něčeho hrozného jsme naklusali do ředitelny. Tam již stáli ostatní rodiče a čekali s hrůzou v očích, co ti naši smradi zase vyvedli.
Soudružka ředitelka tam nebyla sama, ale vedle ní stál kněz, představený kostela odnaproti, od svatého Tomáše. Co to má znamenat? Naše obavy rostly. Tentokrát šlo opravdu do tuhého.
Kostel sv. Tomáše byl od oken školy vzdálen na šířku Lazarské ulice, asi tak 10 metrů.
Žáci měli mít zrovna fysiku a jelikož učitelka stále nešla, někdo z puberťáků navrhl soutěž v házení malými závažíčkami. Pochybuji, že by se naše dcera aktivně do soutěže zapojila, ale byla přistižena, jak v hloučku přihlíží této akci.
Házet jimi po třídě, to by byla nuda. Za terč si kluci určili okna kostela, a ten, kdo tam dohodí, bude vítěz.
No a pár z nich se to podařilo, takže závaží prolétla vzácnými vitrážemi, podle faráře nesmírné historické ceny. Farář tato žávažíčka našel druhý den v kostele a nyní nám je předkládal jako indicie barbarského činu našich uličníků!
To jsme všichni ztuhli, protože představený kostela požadoval za rozbité vitráže cenu v několika desítkách tisíc korun.
Vyjednávání s kostelními představenými a právníkem zastupujícím hříšníky, trvala několik týdnů a nebylo to opravdu nic příjemného, protože takovou sumu bychom spláceli několik měsíců.
Ale navíc, co jsme měli určit za trest naší dceři, když se aktivně nezapojila? Ani by tak daleko nedohodila?! Také proč bychom měli být zahrnuti mezi dlužníky?
Nakonec naštěstí zástupci kostela uznali právnické argumenty, že šlo o dětskou lumpárnu, navíc pomohl posudek památkářů, že okna již nejsou původní, ale byla opravena ve dvacátém století, takže nemají tu cenu, kterou kostel původně uváděl. Nikdo proto neplatil ani korunu.
Všichni jsme si oddychli, protože to bylo tzv. o fous.
A nakonec je z toho akorát úsměvná historka.
Nevím, dneska by to asi neprošlo jen tak lehce a placení by nás neminulo.
Možná by se taky nepoužila závažíčka, ale třeba vzduchovka nebo malorážka?
ZL
