Článek
Touha a vizualizace. Ano, je nádherné umět toužit a umět si přát. Je báječné si uvědomit, že dokonalost našeho přání je řízena naším rozpoložením, našimi vnitřními pocity, naší nespoutaností a taky poznáním, co dokáže mistrně vybrousit diamant. Žádné přání není vlastně nedokonalé, přejeme-li si ho poprvé. Ale každé, které se nám splní, se splní v jeho vyřčené představě. Věřím, že to máme všichni stejně. Věřím, že to je moment, kdy si uvědomujeme, na kolik věcí jsme při vyřčení přání a jeho vizualizaci ani nepomysleli ale také to, co nás ovlivňovalo v době jeho tvorby. Ano, ten život je báječné krásný a hravý, když nám plní naše přání, která jsme zas až tak úplně nedomysleli anebo neměli schopnost domyslet.
A tak se usmíváme na ta slova a splněné sny, které jako by snad přinesly víc toho nechtěného než chtěného, a to jen tím děravým přáním. I když tomu tak samozřejmě není. Jen to nechtěné, to nedokonale specifikované zůstává více v naší mysli. Přijímáme tedy tu skutečnost, že odpovědnost za formulace přání je v naší gesci a už znovu vysíláme tam nahoru a znovu si přejeme. Jen jinak. S větší intenzitou a v naprostém uvolnění. Své přání balíme do balíčku a ten převazujeme mašličkou.
Přejeme si lásku. Lásku, co dává křídla. Lásku, co vybízí k bezpečnému letu. Lásku nesvazující. Lásku nádhernou a nabízející velký obzor. Lásku nekonečnou a odkrývající hloubku i výšiny. Přejeme si upřímnost a otevřenost. Přejeme si své přání v pokoře a s vděkem za každou zkušenost, která námi už prošla a možná ještě projde, než přijde to pravé ořechové. To, co v lásce s láskou zapadne jako dílek z a do perpetuum mobile nikde nekončící a nikdy neutuchající krystalicky čisté lásky.
Přejeme si ji a ve skrytu duše víme, že existuje. Víme, že nechceme tak mnoho, a přitom chceme to nejcennější na světě. Přejeme si a u toho se učíme. Učíme se všímání. Učíme se naslouchání. Učíme se komunikaci. Učíme se nesouzení. Učíme se neodsuzování. Učíme se oceňování. Učíme se úplně obyčejným věcem, které jsme jako děti dělaly spontánně. Vracíme se tedy do dětství a znovu si hrajeme. Znovu je nám plus mínus patnáct, jsme svobodní a volní a znovu máme ten život před sebou. Ano, poučeni životem si mnohem více považujeme všech těch prožitků a zkušeností, které nám stály v cestě, aby nás naučily smysluplnému žití, a děkujeme za ně.
Ano, mám to naprosto stejně. Nikdy bych nic nechtěla jinak. Nikdy bych nechtěla ten čas vrátit. Měl svoje krásné duhy i své neduhy, které mě posouvaly dál. Nelituji ani jediné minuty, která se mnou byla a já byla s ní. A ani těch minut, které byly neskonale dlouhé, nechtěné a nekončící. Nelituji těch zkratek a objížděk, těch dolin i výšin, které jsem procházela někdy i s vyčerpáním sil. Vždy jsem vnímala to slunce, déšť i krásu duhy. Vždy jsem věděla, že po bouři přichází vyjasnění. Vždy jsem vnímala tu krásu denních i nočních oblak, která mě dokázala znovu a znovu postavit na nohy a dovolila mi mít hlavu vzpřímenou a ve vytoužených oblacích či mezi hvězdami. Můj život mi vždy nabízel nádhernou pestrost. Pestrost, která hladila, odpouštěla, milovala, ale i dusila a svazovala. To ale k životu patří. Prožít obě strany mince. Prožít přízeň i ne/přízeň osudu, a uvědomit si, že ta ne/přízeň nám v konečném důsledku nemá za cíl ublížit, ale dovést nás k sobě samým.
Většinou žijeme jen život vnějšího světa. Přijímáme úspěchy i prohry. Žijeme více pro druhé, na kterých nám záleží víc než na sobě a pro sebe jsme poslední v pořadí. Ale to je naše rozhodnutí. To je naše nastavení a naše přesvědčení. To jen my nevnímáme ten holý fakt, že děláme věci na úkor sebe samých. A v době, kdy přichází krize ve vztahu, zhroutí se nám svět. Jsme paralyzovaní. Dáváme si vinu, i když ji nechápeme. Dáváme si pomyslný šátek přes oči, jen abychom neviděli, co nechceme vidět. Zacpáváme si uši, jen abychom neslyšeli, co nechceme slyšet. Nasazujeme masku a bojíme se přiznat krizi ve vztahu. Neuvědomujeme si, že z toho pramení obrovská paralýza všemi směry. A nejsme schopni ničeho, natož si přát. Nevíme, zda někdy naše ego vyčuhovalo nad naší hlavou, ale pokud ano, tak si můžeme být jisti, že vlivem těchto událostí se naše ego stalo tím nejmenším egem na celém světě. A má to tak být? Ano. Má to tak být. Má to tak být, protože jedině tak může přijít odraz ode dna. Tedy spíše odstup a odchod od celé situace a nabídka rozhledny k nadhledu a objevení nového obzoru. Tím obzorem je náš vnitřní svět.
Náhodou právě taková náhoda respektive ne/přízeň osudu mě dovedla k muži, jenž mi ukázal rozkvetlou louku a vyprávěl o její magické síle. Nakonec mě v ní a s ní zanechal. Já se usadila do trávy a nechala sluneční paprsky, aby si pohrávaly s mojí tváří. Byl to krásný pocit. Vnímala jsem, jak mé tělo vibruje a bylo mi to příjemné. Vůbec jsem nevěděla, co se děje, a přesto jsem se té krásné vibraci úplně oddala a už se jí nechtěla vzdát. Seděla jsem tam a vnímala vůni louky, vnímala doteky vánku pohrávajícího si s mými vlasy. Vnímala jsem i tvrdost země, která mi dávala pocit pevné půdy pod nohama. Která mi dávala pocit úžasné rovnováhy a svobody. Ten den se rozlomily obruče. Obruče, které mě svíraly kolem hrudníku. Něco ve mne se citelně uvolnilo. Odešla bolest. A ten den se ve mne usadilo slunce. Ano, ten den mi změnil život a já si znovu začala přát jako malé dítě. Znovu se mi vrátila touha mít přání a vizualizovat si je. V tu chvíli tu se mnou byla zase ta malá holka milující život. Ta malá holka plná přání. Ta malá holka, to dítě štěstěny, které se na roky vytratilo. V tu chvíli jsem si uvědomila, že náhody neexistují. V tu chvíli jsem si uvědomila sílu pocitu i sílu emocí. Znovu jsem zatoužila po lásce. Po opravdové, krystalicky čisté a hluboké lásce. Lásce plné harmonie a souznění. Lásce plné citu a porozumění. Lásce, která nepodmiňuje. Lásce, která nabíjí. Lásce, která dává sílu. Lásce, v níž je člověk sám sebou. Lásce nabízející obzory i nádherný bezpečný let. Lásce, která je v rovnováze. Ano, stačil jediný okamžik a můj život znovu ožil. A pokud právě nemáte na růžích ustláno, zkuste také magickou sílu louky, nebo lesa, výšin, údolí či potoků. Zkuste se právě tam zaposlouchat do sebe. Jednou, dvakrát, třikrát … Možná budete překvapeni, jak silní jste a po čem opravdu toužíte. A pak už jen hýčkejte tu svoji touhu. Mazlete se s ní. Buďte ji věrní. Neopouštějte ji. A věřte, že se splní. Protože ona se opravdu dřív či později splní. Věřím, že mi dáte za pravdu, že ten život je báječně krásný, když si můžeme ve svém nespoutaném rozpoložení svobodně přát.
Krásný den, vaše iv
