Článek
Miluju tu hru se slovy. S významy. S jejich hloubkou i povrchností. Kolikrát jsem se už zamýšlela nad tím, jak málo stačí, a je vše jinak. Kolikrát mi přišlo, jako bych se svým protějškem vlastně jediné NE měla ve větě na jiném místě. Bylo tam. To ano. Bylo v té větě a bylo to jedno obyčejné NE, které nás rozdělilo. Láska dává křídla. Láska hory přenáší. Láska je krásná, mocná. Láska je růžová. Láska voní. Láska. Jediné slovo a co všechno v každém z nás dokáže vyvolat. Kolik představ a iluzí. Láska je jiná v místě a čase, nebo naopak nezná čas? Nevím, ale vím, jak mocná může být její síla, nebo naopak jak ne/mocná může ve skutečnosti být, skrývá-li její pojmem různorodé představy a pochopení.
Ano, každý ji chceme zažít. Ale, jak že to má vypadat, co chceme zažít? Definice lásky v očích jednoho, vůbec nemusí být definicí lásky v očích druhého. Je to špatně? Mohlo by se zdát, že ano, ale je to přirozené, že každý vnímáme individuálně tu náplň lásky. A tak jdeme do vztahu se svojí vizí. Se svojí zkušeností z rodiny. Se svým očekáváním. Když to zajiskří a rozproudí se chemie, pak nás to vcucne. Vidíme růžově a vše je tak krásné. Ano, je nádherné prožívat tu zamilovanost. To jiskření v očích. Ty doteky. Ty úsměvy. To spojení, co nás vynáší do výšin. Pak cítíme se jako v ráji a opojeni tou chemií kýváme na něco, na co bychom snad ani nikdy nekývli. Slyšíme trávu růst v pocitu sounáležitosti, a přitom jsme na strništi. Ano, zcela se odevzdáme tomu krásnu a vzhlížíme k protějšku, do něhož jsme zamilovaní. Vůbec nevnímáme, že vzhlížení není oboustranné. Vůbec nevnímáme naše neustálé dávání své pozornosti, která se stává samozřejmostí a není opětovaná. Chceme dávat. Chceme, a tak dáváme. Máme svoji ikonu postavenou na piedestalu, a to nám stačí. A tak v závoji růžového opojení lásky odpouštíme prohřešky, které mají vysvětlení s omluvou. Přijímáme dárky a kytice se slovy, která v nás zanechají vyřčenou lásku a připomenou naše osudové setkání. V tu chvíli se dozvídáme, jak jsme jedineční a milovaní a prohřešek se s každým dalším slovem o naší výjimečnosti posouvá do dáli. Po několika nocích a krásné dovolené je zapomenut, než přijde další a další. Nevěříme tomu, co se dozvídáme a chceme vysvětlení. Vše má tendenci se opakovat, jen s tím rozdílem, že už tu není snaha o nějaká láskyplná slova, protože ta na nás už nezabírají. Procitáme ze zamilovanosti. Odkládáme růžový závoj, který nám navozoval naši iluzi, v níž jsme žili. Toto je láska? Ptáme se sami sebe? Toto jsme opravdu chtěli? Je to náš problém. Nikoho jiného. Víra ve velkou lásku, která nám dala křídla se začíná vzdalovat. Přicházejí pocity plné hněvu a pochopíme, že křídla naší lásky jsou zastřižená. Omezují nás. Vymezují nám prostor. Nejsme s nimi v letu v bezpečí. Přiznáme si, že tento let je pro nás nebezpečnou hrou. Odchází síla. Nic se nedaří. Hledáme záchranný bod a on tam není. Nikde není. Stále věříme, že se vše změní. Věříme, že je to jen nezdařený sen. Procitnutí nás vede cestou bolesti. Hledáme místo, kde bychom se schovali. Místo, kde bychom si lízali svoje rány. Místo, kam nikoho už nikdy nepustíme. Uzavíráme se do sebe. Dlouho nedokážeme pochopit co a proč se stalo. Vždyť přece cítili jsme to vzájemné pouto, které mezi námi bylo. Cítili jsme tu chemii. Nakonec pochopíme. Milovali jsme každý po svém, jak nejlépe jsme to uměli. Neuměli jsme si však všímat jeden druhého, neuměli jsme naslouchat a komunikovat. Protože kdybychom to uměli, pak bychom dávno pochopili, že naše představy o lásce a o vztahu jsou odlišné. Co potřeboval pro život v lásce jeden, to druhý mohl postrádat a naopak. Ano, i to se stane, a přitom naše plány a vize jiných oblastí byly tak podobné. Jen ta láska, co přišla po zamilování, byla naprosto odlišná.
Je dobře, že se vše skončilo, protože ta láska měla zastřižená křidélka. Zastřižená křídla tolik omezující svobodu a nespoutanost být sama sebou. Zastřižená křídla tolik vymezující hranice letu, obzoru a poznání. Zastřižená křídla jsou nebezpečnou hrou, po níž netoužíme, protože nepotřebujeme adrenalin tohoto typu. A to je uvědomění k nezaplacení. Jedině díky tomu prožitku pochopíme, jak je nutné mít se svým protějškem stejnou vizi o lásce. Pochopíme, že jen dávat nebo přijímat lásce neprospívá. Pochopíme, že jen vyváženost těchto misek vah dávání a přijímání nás dovede k pravé lásce.
Omezující a vymezující láska je ne/bezpečnou hrou, a nejen v letu. Neomezující a nevymezující láska je bezpečnou a krásně hravou jak v letu v oblacích, tak v ponoru pod vodou, ale i na zemi. Ke které pasáži si přiřazuji zastřižená křidélka, víte sami nejlépe.
Miluju tu hru se slovy, která dávají přesnou definici našim přáním. Povrch nebo hloubka? To, co nás zaujme na první dobrou, nemusí být sice to pravé ořechové, ale může přinést dar v podobě nádherného uvědomění a učení, a taky mílového posunu na naší cestě za pravou láskou! Dát šanci třpytu povrchu, může přinést i krásné chvíle, i když ty se pak mohou nepříjemně proměnit. Skutečný prožitek v konečném důsledku nás ale vždy dovede tam, kde chceme být. Jen musíme odhodit strach ze změny. Je dobré ten strach nazvat respektem a výzvou. To se pak ta změna mnohem lépe snáší! To se pak ta změna mnohem lépe realizuje! A pak že ten život není báječně krásný, když je plný uvědomění a hravosti! Je a jak!
