Článek
Sedím na lavičce na dětském hřišti a sleduji svého syna. S úsměvem se houpe, klouže se na skluzavce a užívá si, že přichází jaro. Svítí sluníčko, děti na hřišti se smějí a všechno najednou působí až skoro idylicky. Až na jednu drobnost. Vedle mě sedí maminka, která na hřiště přišla se svými 3 dětmi, a která evidentně nemá den. Nebo spíš měsíc. Možná rok.
Drží telefon u ucha a její hlas se nese celým hřištěm. Nejde přeslechnout ani kdybych chtěla.
"Já nevim, oni si ze mě snad dělají srandu, prostě. Příspěvek na bydlení nepřišel, přídavky na děti nepřišly, nic. Jako co si myslí? Z čeho to mám zaplatit asi? No jasně, že jsem tam volala a víš co mi řekli? Že to ještě zpracovávají a že na výplatní termín mají ještě čas. Zpracovávají. Už tři týdny! To je normální? Já fakt nevím, co mám dělat. “
Mezitím si zapálí cigaretu. První. Hluboký nádech a blažený výdech. Vypadá to skoro jako meditace. Trochu se po ní podívám, přeci jen je na dětském hřišti a mohla by se podle toho chovat.
„Jasně, že jsem jim řekla, že mám tři děti a potřebuju z něčeho žít. Prej alimenty. To jo, ani jeden z těch tří blbečků mi neplatí ani korunu. Je na tom úřadě absolutně nezajímá, že nemám z čeho zaplatit nájem, vůbec prostě. Je jim to naprosto jedno.“
Druhá cigareta. Zapaluje ji ještě tou první. Děti kolem ní pobíhají a dožadují se pozornosti. „Mami, mamíííí, podívej se!“ volá na ní holčička. Ale maminka jako kdyby ji nevnímala, neviděla.
„A víš co je nejhorší? Že já za to prostě nemůžu. Tady je ten systém tak špatně nastavenej prostě, to je jasný. Chtěla bych vidět ty úředníky - sedějí si tam na zadku, a vůbec nemají tušení o tom, jaký je to žít z ruky do huby. A tohle platíme z našich daní.“
Třetí cigareta. Z našich daní, tak jistě, napadá mě a ironicky se nenápadně usmívám. Její děti mezitím objevily vysokou prolézačku, kde se snaží dostat na vrchol, ale jejich mamince je to stále jedno. Jako kdyby tam seděla sama a žádné děti s sebou neměla.
„No a co teď jako mám dělat? Řekni mi, poraď mi, co by si dělala ty? Hele, já ti říkám, že jestli mi ty peníze nepřijdou do konce týdne, tak tam na ně prostě naběhnu a udělám jim tam pěknej bordel.“
Sedím vedle a poslouchám ten vodopád stížností, který se mísí s kouřem z cigaret. A nemůžu si pomoct. Ironie celé té situace mě doslova praštila do nosu. Na jedné straně slyším to, že nemá z čeho zaplatit nájem, koupit jídlo. Na druhé straně sleduju jak během necelých 30 minut vykouří 4 cigarety. Kolik asi tak vykouří za den? Krabičku? Krabičku a půl? Však krabička cigaret je dneska cca 150 korun. Za den je to ušetřená minimálně stovka. Za měsíc tisíce.
Možná, že kdyby se vzdala svého zlozvyku, tak by měla na nájem a na jídlo. Ale kdo jsem já abych soudila, že ano. Ale absurdita celé situace je skoro hmatatelná. Stížnosti člověka, který nemá základy finanční gramotnosti a místo chyb u sebe je hledá u ostatních. Stěžuje si na náš štědrý sociální systém, ačkoliv si sama neumí odepřít něco, co by ji třeba zařídilo lepší finanční situaci. Každý má samozřejmě právo utratit své peníze tak, jak uzná za vhodné. Ale pokud někdo nemá na základní potřeby, jako je bydlení a jídlo, tak by měl opravdu hodně přemýšlet, co si koupí a co ne.
Když jsme se synem odcházeli z hřiště a já za sebou nechávala tuhle stěžující si maminku, uvědomila jsem si, že život je o prioritách. A někdy je třeba se podívat pravdě do oči, i když ta pravda třeba smrdí kouřem. Možná bych měla být chápavější. Možná bych měla mít víc soucitu pro lidi, kteří jsou v těžké situaci. A nebo možná taky ne, protože když někdo čeká na pomoc od ostatních, tak by měl napřed začít u sebe.
