Článek
Jedním z alarmujících trendů je neschopnost přijmout přirozené dětské chování, jako je zvídavost, otázky typu „A proč?“ nebo „Co to je?“, a dokonce i jejich přirozenou potřebu objevovat svět. Místo toho často očekáváme poslušnost a klid.
Nedávno jsem po dlouhé době měla volný den a tak jsem se rozhodla strávit procházením po městě, a vyřízením nějakých věcí. V tramvaji si naproti mě sedla maminka, s tak čtyřletou holčičkou.
„Mami, a co to je?“ vyvalila své velké a krásné oči holčička na maminku, když ukazovala na piktogram slepeckého psa.
„No, to je znak psa pro slepé lidi, že je tohle místo případně vyhrazené pro ně.“ odpověděla jí maminka.
„Ahaaa! A proč to tady je?“ pokračovala v dotazování holčička.
„No, protože je to vyhrazené místo pro slepé lidi.“ dočkala se malá odpovědi.
„A proč si nemůžou ty slepý lidi sednout jinam? A sem můžou jenom se psem, mami?“
„Můžou si sednout jinam, ale tady mají místo jistý. A teď už ticho, potichu buď, nejsme tady samy, jo?“ umírnila máma holčičku, aniž by její dcerka byla nějak hlasitá, nebo něco takového.
Když jsem se následně zastavila v jednom obchodě, tak tam mě pro změnu zarazila konverzace prodavačky s nějakou její známou, kde se bavily o svých dětech.
„Jo, to víš, je to s nimi těžké. Nebo těžké. Náš Filípek je hodný, ten tě poslechne na slovo, je zticha a stojí tam, kde mu řekneš. Ale Honzík? Ten chce všechno vidět, na všechno se pořád ptá, prostě zlobí, strašný.“ stěžovala si prodavačka.
Aha. Tak takhle to je. Jako hodné děti jsou dnes vnímány ty, které jsou poslušné. A děti, které jsou prostě dětmi, tak ty dnes bereme jako zlobivé.
Děti jsou od přírody zvídavé. Pokládání otázek je klíčovým způsobem, kterým si rozšiřují své obzory a učí se chápat svět kolem sebe. Psychologové upozorňují, že právě tato fáze vývoje řeči a myšlení je zásadní pro jejich kognitivní (poznávací) a sociální rozvoj. Dítě se prostřednictvím otázek učí nejen poznávat nové věci, ale také navazovat vztahy s okolím. Přesto se v dnešní uspěchané době často setkáváme s netrpělivostí dospělých, kteří dětské otázky považují za obtěžující nebo rušivé.
Dalším problémem je tlak na poslušnost. Mnoho rodičů stále věří, že „hodné“ dítě je to, které poslouchá bez odmlouvání. Tento přístup však často vede k tomu, že děti jednají spíše ze strachu z trestu nebo touhy po odměně než z vnitřního přesvědčení o správnosti svého chování.
Dnešní společnost klade na rodiče i děti vysoké nároky. Rodiče jsou často unavení a frustrovaní z tlaku okolí na perfektní výchovu. To vede k tomu, že dětské projevy – jako hlasité mluvení nebo hraní – mohou být vnímány jako nepřijatelné či nevychované chování.
Dítě je dítě. Není to dospělý člověk a k dospělosti ho čeká ještě dlouhá cesta. Proto od nich nečekejme to, co čekáme například o svého vrstevníka. Odpovídejte svým dětem na jejich zvídavé, a i když možná někdy otravné otázky. Nechte je objevovat svět, ale nastavte jim hranice. Nechte prostě děti být dětmi.
Nechat děti být dětmi znamená přijmout jejich jedinečnost a potřeby. Je to cesta k tomu vychovat šťastné, sebevědomé a samostatné lidi – což by mělo být cílem každého rodiče
