Článek
Bylo mi asi osm let, když doma nastal čas večeře. Usedla jsem ke stolu a táta přede mě položil krajíc chleba. Chleba byl namazaný taveným sýrem a vedle něj, na talíři, byly položené plátky rajčete.
„Tati, já to rajče nechci. Sním jenom chleba.“ oznámila jsem tehdy u stolu.
„Já jsem ti řekl, že budeš jíst i to rajče.“ odpověděl mi tehdy táta.
Pomalu sem ukusovala z chlebu, a doufala, že se rajčeti vyhnu. Jenže jsem se mýlila. Byla jsem donucena k tomu, abych snědla i to rajče. Dodnes si pamatuji tu mokrou konzistenci, pecičky mezi zuby a hlavně to, jak jsem se na místě, u stolu, pozvracela. Od té doby nejspíše trpím lachanofobií. Strachem ze zeleniny. Nedokážu se zeleniny dotknout holou rukou, při vaření používám nitrilové rukavice. Když jdeme do restaurace, tak při objednávání jídla hlásím, že prosím jídlo bez zeleninové oblohy. Občas se stalo, že obsluha zapomněla můj vzkaz v kuchyni vyřídit, a já se jídla prostě nedotknula. Nedokázala jsem, a stále nedokážu sníst něco, co je na stejném talíři se zeleninou. Taky si dodnes pamatuji, jak se můj spolužák na základní škole bez zeptání napil z mého džusu, a chvíli předtím dojedl ke svačině papriku. Džus sem vyhodila. Spolužáci se mi smáli a nevěřili tomu, že se bojím zeleniny. V tu chvíli, asi aby si to ověřili, je nenapadlo nic lepšího, než vzít další papriku a potřít mi s ní ruku. Když jsem si se slzami v očích zuřivě drhla ruku, skoro až do krve, tak pochopili, že si srandu nedělám.
Takže ano, mám lachanofobii a málokdo ví, co to vlastně znamená. Vím, že je to velmi neobvyklá fobie, ale rozhodně není jediná, nad kterou někteří kroutí hlavou a zvedají obočí.
Protože co třeba taková Hippopotomonstrosesquippedaliophobia? Strach z dlouhých slov. Tento strach se dá zkrátit na sesquipedalofobie, ale lidem trpícím touto fobií to asi nebude nic platné. Strach z dlouhých slov se může projevovat třeba tím, že má dotyčná osoba strach z možného ztrapnění se při vyslovování dlouhých slov.
Nebo Omfalofobie? Taky nevíte co to je? Tak to je, prosím pěkně, strach z pupíků. Čemuž vlastně možná i trochu rozumím, protože mě upřímně taky trochu děsí vystouplé pupíky, které mi připomínají hrášek.
Pak tu máme Nomofobii, kterou dost možná trpí dnes velká část pubertální populace, protože v tomto případě mluvíme o strachu být bez telefonu.
Pro ty z nás, kterým nikdy nešla matematika, tu je Aritmofobie, neboli strach z čísel.
Plutofobie je naopak něco, co bude trápit asi málokoho z nás, protože se jedná o strach z peněz, a upřímně si přiznejme, že kdo z nás nemá rád peníze, co?
Ergofobie je strach z práce. Ta může pramenit z profesního vyhoření, ale také může být spojena s negativními pracovními zkušenostmi, jako je zneužívání ze strany zaměstnavatele nebo špatná rovnováha mezi pracovním a soukromým životem.
Paraskavedekatriafobie, strach z pátku třináctého. Že na notoricky známý pátek třináctého údajně připadá spousta neštěstí, není novinka. Někteří lidé se však tohoto dne natolik obávají, že jim připadla i tato fobie.
Jak vidíte, fobií je opravdu hodně. A i když se to může občas zdát vtipné, tak pro někoho to naopak může být opravdu problém. A co vy? Máte, nebo znáte někoho, s nějakou neobvyklou fobií?
Zdroj: vlastní zkušenosti a https://magazin.aktualne.cz/neobvykle-fobie/r~ec348f86560f11eeba5b0cc47ab5f122/v~sl:4279bec161c6ed3f978242b971826414/
