Článek
Občas si říkám, jestli bych byla šťastnější, kdyby tu zprávu nikdy nenašel. Možná bychom dál žili v iluzi, že je všechno v pořádku. A já bych možná dál předstírala a manžel by dál věřil, že je pro mě ten nejlepší milenec na světě.
Byl to obyčejný páteční večer. Ondra dorazil konečně z práce domů, v rukou nesl nákup a na tváři měl úsměv, který mi pokaždé připomenul, proč jsem se do něj tenkrát tak moc zamilovala. Já seděla na gauči, v ruce telefon a psala jsem Patrice, své nejlepší kamarádce. Potřebovala jsem se někomu svěřit. Už dlouhou dobu mě totiž tížilo, že jsem se v ložnici cítila sama, ačkoliv vedle mě ležel můj manžel. „Už to ani neřeším, prostě předstírám orgasmus, abych měla klid. Když jsem to tehdy zkoušela řešit, urazil se a nebyla s ním řeč.“, napsala jsem jí. Patrika mi na to odepsala, že mě chápe, ale že bych si s Ondrou měla zkusit promluvit znovu, aby se to nějak vyřešilo. Jenže já už neměla sílu. A náladu na další hádku, kterou z toho Ondra vždycky vytvořil.
Položila jsem telefon na stůl a šla pomoct Ondrovi s nákupem, který se mezitím šel převléct. Když jsem se za ním vrátila, viděla jsem ho, jak sedí v obýváku, v ruce můj telefon. Jeho výraz byl jiný než obvykle. Ne naštvaný, spíš zraněný, zmatený.
„Tohle? To myslíš vážně?“ zeptal se mě a ukázal mi zprávu, kterou jsem jako poslední psala Patrice. V tu chvíli sem měla pocit, jako kdyby se mi zastavilo srdce, které jsem cítila až v krku.
„Takže jsem ti nikdy nedokázal dát to, co potřebuješ? To jako fakt?“ pokračoval.
„Chtěla jsem ti to říct, ale vždyť si se vždycky urazil,“ snažila jsem se mu oponovat.
„Tak si mi raději lhala, výborný.“ Mlčela jsem, neměla jsem co říct a přišlo mi, že slova jsou zbytečná.
Od té chvíle se mezi námi rozhostilo ticho. Ne to běžné, pohodové ticho, ve kterém si rozumíte i beze slov. Bylo to takové to ticho, které vás svírá a každý společný moment se díky němu stává zkouškou nervů. Ondra se mě přestal dotýkat. Intimita byla pryč. V noci ležel na druhé straně postele, zády ke mně a já měla pocit, že je mezi námi neviditelná zeď, která je s každým dnem vyšší a vyšší. A moje jakákoliv snaha si o tom promluvit a náš problém vyřešit skončila s tím, že mu prý něco vyčítám.
Čas plynul. Tři měsíce bez doteku, bez polibku, bez naděje, že se to změní. Přestali jsme být partneři, stali se z nás spolubydlící. Od té doby každý den přemýšlím, jestli má cenu bojovat, nebo odejít. A nejhorší na tom je vědomí, že tohle všechno vlastně začalo zprávou, která byla voláním o pomoc.
Dnes vím, že předstírání nebylo řešení. Že upřímnost a přímost je zkrátka lepší řešení než předstírání toho, že žádný problém neexistuje. Nevím, jestli tohle naše manželství přežije, těžko říct. Ale vím, že už nikdy nebudu mlčet o tom, co cítím.
Děkuji Sandře za její příběh.
