Článek
Začalo to jednoho večera úplně nevinně. Sedla jsem k počítači, že kouknu na naše finance, abych věděla, jak jsem na tom. Jenže při přihlášení se mi nabídl nejen náš účet, ale ještě jeden, kde bylo manželovo jméno. Zvědavost byla silnější a účet jsem otevřela. Každý měsíc jedna platba, stejná částka, na stejný účet. A já o tom neměla ani tušení a nechápala jsem, co to má být. Napřed jsem si říkala, že to bude určitě nějaký omyl, že mi třeba jen zapomněl říct o tom, že založil nějaký spořící účet a pravidelně nám tam peníze odkládal. Čím víc jsem o tom ale přemýšlela, tím víc to ve mě hlodalo a chtěla jsem znát odpověď.
Nenechala jsem to být, nešlo to. Začala jsem pátrat. Nejdřív nenápadně, pak už trochu nápadně a nakonec jsem se manžela přímo zeptala. A nakonec jsem zjistila pravdu, pravdu kterou bych snad nejraději nikdy neodhalila.
„Mám nemanželskou dceru. Jsou jí 4 roky a něco.“ řekl mi, s pohledem upřeným do země.
Před pěti lety jsme si prošli krizí, kdy mě manžel podvedl. Tehdy jsem to nesla těžce a odpustit mu mi dalo hodně práce, ale nakonec jsme to nějak zvládli. Neměla jsem ale tušení, že výsledkem jeho nevěry je malá holčička. Jeho dcera. Myslela jsem si, že jsme to překonali, že když jsem mu odpustila, bude to jako dřív. Že jsme vlastně jako pár silnější. Ale šeredně jsem se pletla. Zatímco já jsem se snažila slepit střepy našeho vztahu zpět dohromady, on vedl paralelní život.
Nevím, co mě zasáhlo víc. Jestli fakt, že má nemanželské dítě, nebo to, že mi o tom neřekl a snažil se to utajit. Možná kombinace obojího. Cítila jsem se jako hlupák. Jako někdo, kdo žije v iluzi skvělého manželství, které zvládlo krizi, zatímco realita byla úplně, ale úplně jiná. A pak samozřejmě přišly na řadu otázky, které se mi vtíraly do hlavy - Jak dlouho to přede mnou chtěl tajit? Chtěl mi to vůbec někdy říct? Co všechno mi ještě neřekl? A co mám teď, sakra, dělat?!
Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že budu řešit něco takového, asi bych se smála. A hodně, protože tohle se mi přeci nikdy stát nemůže. Ironií je to, že teď už chápu všechny ty ženy, které si prošly něčím podobným a okamžitě neodešly. Protože když někoho milujete celým svým srdce, je těžko všechno jen tak zahodit a začít znovu, jinde, jinak a s někým jiným.
Nevím, jestli existuje nějaký návod na to, jak tohle všechno zvládnout a jak se s tím vyrovnat. Jedno vím jistě. Musím teď myslet hlavně sama na sebe. Na to, co chci já, co mě teď udělá šťastnou a pomůže mi nemyslet na tohle všechno. A taky si dát dost možná čas na rozmyšlenou. Možná jednou budu schopná v tom všem vidět nějaký smysl, nebo lekci do života. Možná mu jednou budu schopná odpustit, a vlastně i sama sobě, že jsem si toho nevšimla dřív.
