Článek
Nechci mít děti. Takhle začala vyprávění rovnou k meritu věci mladá žena Michaela.
Vím to naprosto jistě a myslím, že v mých 33 letech se to už nezmění. Necítím v sobě mateřské pudy, nedojímají mě malá miminka, nesnáším šišlání, zkrátka nejsem stavěná na to, abych byla matkou.
Jsem kvůli tomu snad špatný, nebo méněcenný člověk? Nemyslím si.
Když se mě už před několika lety, po tom, co jsme se s partnerem zasnoubili, ptala blízká rodina, kdy hodláme založit rodinu, už tehdy jsme jim shodně odpovídali, že je musíme asi zklamat, ale že to opravdu v plánu nemáme. Nikdy. Ze začátku odpovědí byly úsměvy a věty ve stylu: „No jo, to říkáte teď, počkejte, až vám bude třicet. Každej přece chce děti, ne?“
Ne. Každý opravdu ne. Během každé návštěvy rodičů, ať už mých, či těch manželovo jsem se jen nervovala při pomyšlení na to, že se budou opět vyptávat na to, kdy budou konečně prarodiči.
„Vy nejste normální? Každá ženská chce bejt přece máma! A co my? Na nás nemyslíte, že nebudeme mít vnoučata? To jako nemáte rádi děti, nebo proč nám to děláte? To budete mít teda smutnej život!“ vmetla nám jednoho dne tchýně do obličeje.
Nevím kde se to v lidech bere, ale občas mají snad pocit, jako kdyby měli patent na rozum, věděli všechno nejlíp a mohli radit ostatním a říkat jim, co je pro ně nejlepší.
I kdybych se jednoho krásného dne rozhodla, že dítě chci, tak určitě ne kvůli tomu, abych někomu „dala“ vnoučata. V každé ženě nedřímá matka. Mít dítě je svobodné rozhodnutí každého z nás a já se rozhodla, že to oželím. Že dítě k životu nepotřebuji, nechci. Dítě přeci není záruka šťastného života, ne snad? Já miluji náš život takový, jaký je. Můžeme na dovolené, kdy chceme, užíváme si, moc rádi spíme, podnikáme spontánní výlety a akce. Milujeme být svobodní. A s dítětem ta svoboda, pro nás, prostě končí. A to není nic pro nás. Chci se posouvat v práci, budovat kariéru, něco dokázat a rozhodně svůj životní zlom nevidím v tom, že budu přebalovat dítě a vozit kočárek. To ale neznamená, že děti nemám ráda. Mám, jen nechci své. Nevadí mi jít s kamarádkou na dětské hřiště, společně s jejími dětmi, a tam si s nimi užít hezké chvíle, ale pak jdu zase domu, do klidu, do svého. Tak mi to vyhovuje. Žena se nerovná automaticky matka.
Věřím, že plnohodnotný život se dá prožít i bez dětí. A takový život jsem si já s manželem vybrala. A otázky typu: „Kdo se o vás postará ve stáří?“ Tak ty mě dovedou rozesmát pokaždé. Skoro mi to v tu chvíli zní, jako kdyby si snad někdo pořizoval děti proto, aby měl ve stáří někoho, kdo o něj bude pečovat. A já nechci potomky ze sobeckých důvodů.
Trvalo mi dlouho, než sem dokázala všechny ty rady a udivené pohledy snášet v pohodě, ale dnes už sem v bodě, kdy je mi to jedno. Je to můj život. A já si ho zvolila jako bezdětná a nedělá to ze mě o nic horšího člověka, než jsou ti, co děti mají.
