Článek
Kdyby mi někdo před rokem řekl, že se ze mě stane kulinářská noční můra, vysmála bych se mu a s chutí bych mu nabídla svou výbornou bábovku. Jenže časy se mění a s nimi i chutě. Konkrétně tedy mého milého Marka. Začalo to nenápadně. Jeden večer jsem přichystala lasagne. Marek se vrátil z práce, podivně se podíval na talíř a oznámil mi, že dneska jíst nebude, že jedl po cestě z práce. Dobrá, stane se, pomyslela jsem si a ani jsem neřešila, že si najednou musel ještě něco zařídit a na další hodinu zmizel. Další den neměl opět hlad, prý měli v práci raut. Koukala jsem, protože jsem se dělala s kuřetem na paprice, ale nechtěla jsem ho jídla nutit, přeci jen je to dospělý chlap a ne dítě. A takhle to šlo dál. Jednou měl kolega oslavu a přinesl řízky, další den si zasel údajně s kolegy na večeři, až sem si začala myslet, že snad začal pracovat v restauraci all you can eat.
Zatímco já jsem doma dál vymýšlela nové recepty, tak Marek byl jako asketický mnich. Nic nechtěl, a na mojí otázku, co mám uvařit odpovídal, že nic, že nemá hlad. To už mi přišlo divné a tak jsem začala pátrat.
Jednoho dne jsem jela z práce dřív a projížděla jsem kolem domu, kde bydlí Markovi rodiče. Na tom by nebylo nic divného, kdybych ho neviděla, jak vychází a v ruce drží dózy plné jídla. Zastavila jsem na nejbližším místě a vytočila jeho telefon.
„No ahoj, kde jsi?“ ptala jsem se s medovým hláskem.
„Ahoj, na cestě do práce, byl jsem s kolegy na obědě, víš?“ odpověděl mi a já slyšela, jak je nervózní.
Aha, tak na obědě. Nedalo mi to a rozhodla jsem se jít na věc přímo. Vystoupila jsem z auta a zazvonila na tchyni. Ta mě přivítala jako vždycky s otevřenou náručí a než sem si stačila sednout, tak mi nabízela zbytek svíčkové, která prý je výborná, protože Marek si dokonce přidal. „Marek tu byl na obědě, víš? Chodí poslední dobou pravidelně, neví jak ti to má říct, ale jídlo od tebe mu nechutná, vařit neumí, a aby nebyl o hladu, tak chodí sem.“ řekla mi narovinu tchyně, když viděla můj výraz.
Takže tak. Můj partner je natolik odvážný, že se mnou plánuje budoucnost, ale nemá odvahu na to mi říct, že podle něj nevařím dobře. Místo upřímnosti a snahy, abychom tohle nějak vyřešili, raději každý den absolvuje cestu ke své mamince, kde se pěkně nají a doma mi následovně tvrdí, že je přecpaný z práce.
Od té doby jsem změnila strategii. Vařím jen pro sebe. Občas mu na lednici nechám vzkaz: „Dneska jsem neměla hlad, tak jsem nevařila, v práci bylo sushi. A pokud budeš mít hlad ty, zajeď k mámě, třeba bude mít svíčkovou.“
Díky Nině za příběh.
