Článek
Dnes ráno za mnou přišel můj syn Matěj, s výrazem tak vážným, že jsem se na chvíli obávala, že mi chce oznámit něco zásadního - třeba že se rozhodl stát astronautem, nebo že už nikdy nebude jíst brokolici. Místo toho mě ale překvapil větou:
„Mami, budu se ženit.“
„Cože?“ vydechla jsem překvapeně, zatímco jsem si snažila vzpomenout, jestli jsem mu vůbec někdy vysvětlovala koncept manželství. „A s kým?“
„Se Sofinkou ze školky,“ odpověděl mi s ledový klidem, „řekla mi, že to spolu teda zkusíme.“ Samozřejmě jsem neodolala a ihned jsem se ho ptala na detaily: „A jak jste na to vůbec přišli, prosím tě?“ Matěj pokrčil rameny. „No, já ji mám rád, to jsem jí řekl a ona mi řekla, že mě má taky ráda. Tak jsme si dali placáka a bylo domluveno.“
„Ty hele, a co budete dělat jako manželé?“ začala jsem se ptát na detaily, protože jsem byla zvědavá. „Budeme si hrát na zahradě a každý den budeme jíst zmrzlinu,“ odpověděl s nadšením, „a taky si budeme půjčovat hračky!“
Nedalo mi to a začala jsem se vyptávat i na praktické věci. „A kde budete bydlet?“ „U nás doma,“ odpověděl Matěj bez zaváhání, „Sofinka může spát v mém pokoji, já jí půjčím můj polštář.“ „No a jak ta vše svatba bude vypadat?“ pokračovala jsem dál ve výslechu. Matěj se zamyslel. „Budeme mít dort, ten největší dort, který jsi kdy viděla. A Sofinka bude mít šaty jako princezna a já si vezmu tátovo kravatu.“
Když jsem se ho ještě zeptala, jestli už o tom ví Sofinky rodiče, tak mě jeho odpověď upřímně rozesmála. „Ještě ne, ale podle mě jim to vadit nebude. Sofi říkala, že její máma má totiž ráda dorty, víš?“
Celá tahle konverzace mě donutila přemýšlet o dětské bezelstnosti a upřímnosti, která nám, dospělým, kolikrát tak chybí. A možná bychom si všichni občas měli vzít příklad z našich dětí a podívat se na svět očima pětiletého dítěte.
