Článek
Nevím, jak vás, ale mě trochu v tu chvíli popadla nervozita. Co si vezmu na sebe? Měla bych jít ke kadeřníkovi a na kosmetiku? A chci tam vlastně vůbec jít?
Chci. Protože jsem zvědavá, jak všichni dopadli. Nebudu lhát, že jsem se všemi vycházela a těšila se tak na každého. To vůbec. Rozhodně se mezi bývalými spolužáky najde pár jedinců, se kterými jsem už tehdy byla na nože a ani s věkem se to nezměnilo. Zároveň jsem ale byla neskutečně zvědavá, jak každý z nich dopadl, co v životě dokázal a jak se změnil.
Přípravu jsem nakonec nějak úplně extrémně nehrotila.Chtěla jsem se hlavně cítit dobře, uvolněně a pohodlně. K mému překvapení nás dorazilo asi 18. Slušný počet, pomyslela jsem si, když jsem usedala ke stolu, mezi staré známé, se kterými jsem strávila čtyři roky. Jakmile jsem zaslechla první nitky hovorů, bylo mi jasné, že dnešní sraz se ponese v duchu soutěžení, kdo toho víc dokázal a kdo je lepší. Jízlivě jsem se pousmála, protože díky sociálním sítím jsem moc dobře věděla, jak na tom, kdo je. To je tak, když si někdo dělá totiž ze svého profilu deníček a výkladní skříň fotek.
„No, já se loni vdala, protože jsem konečně našla toho pravého, tak nebylo na co čekat. Svatbu jsme měli na Maledivách a bylo to naprosto úžasný prostě. Teď se nám narodí za chvíli chlapeček a mám pocit, že budeme konečně kompletní.“ Začala s „nevtíravým“ monologem spolužačka, která sice moc chytrosti nepobrala, protože už na střední zápasila s češtinou a jazyky, za to ale dostala zjevně do vínku nějakou sílu jak na chlapy. Ihned na to vytáhla nejnovější mobil od Applu a ukazovala nám fotky ze svatby.
„Víš, on je ten nejkrásnější a nejhodnější chlap, fakt,“ říkala, když ukazovala fotku manžela.
„A jak je pracovitý, to je úplně neskutečný,“ pokračovala, čímž se dostalo na otázku, co ten její úžasný manžel vlastně dělá. V tu chvíli puzzle zapadlo do sebe. Její manžel je totiž majitel známého prodejce automobilů, což vysvětlovalo to, že podle fotky nejkrásnější určitě není, zato je ale za vodou, nic neřeší, a to byl přesně cíl této spolužačky, který měla už na střední. Už tenkrát totiž říkala, že žádný chudák není nic pro ni. Takže 1:0 pro ni, té to vyšlo. Dobře se vdala a teď nic neřeší a má se fajn.
„No, to já se taky nemám špatně, dělám obchodního manažera. To víš, práce je to nad hlavu, velká zodpovědnost, ale ta finanční svoboda, to je k nezaplacení,“ navázal na téma úspěchu spolužák, který si pozici ve firmě, která pracuje jako pyramida s nestálým ziskem, která závisí na tom, kolik namotá do své pyramidy lidí, vyložil zjevně trochu jinak.
A v tomto duchu to pokračovalo dále. Málokdo se držel při zemi a nesnažil se vytahovat a přehánět se v tom, kdo se má lépe, kdo má lepší auto, nebo barák.
Poučování a sdílení rad ohledně toho, jak to v životě chodí, nakonec převáží nad pečlivě připravovanými sebeprezentacemi. Auta, telefony, byty, baráky, chalupy jakožto argumenty toho, kdo to v životě dotáhl nejdál nebo to naopak pohnojil.
Výjimku tvořil koutek spolužaček, pro které se staly středobodem světa děti a které si tak v ústraní ukazovaly fotky miminek, které ostatní úplně tak nezajímaly.
Protože jsem ten typ, který nemá ve zvyku se úplně otevírat na potkání, tak jsem se sice do debaty zapojila, pobavila se, ale rozhodně jsem se nesvěřovala se vším možným všem u stolu. Věřím totiž, že třídní drbny zůstaly drbnami i po těch deseti letech, a tak jsem jim nechtěla zavdat důvod k tomu, abych následně byla zdrojem jejich debat, kde nenechají na člověku nit suchou. Toho jsem si na střední užila dost a myslím, že ve třiceti už to nemám zapotřebí.
Po pár hodinách strávených ve společnosti bývalých spolužáků jsem se rozloučila a vrátila se domů, do svého života. Ke svému manželovi a svým dětem. S pocitem, že nejsem nejtlustší, nezůstala jsem na ocet a že se máme dobře.
Jestli se mi na srazu ze střední něco potvrdilo, tak to, že karty byly rozdány už tenkrát. A že třídní sraz se nedá vyhrát, protože jestli někdo něco dokázal, tak se zákonitě ozve okamžitě někdo další, který samozřejmě dokázal víc. A další, který ještě dokázal víc. A pořád dokola.
Ale jestli příště půjdu zase? No jasně, o takovou zábavu se přeci nenechám připravit.
