Článek
Jenže to občas není tak jednoduché, sama jsem se o tom poslední dobou přesvědčila několikrát.
Respekt a úcta je něco, co si člověk musí zasloužit. Není to nic, co by vznikalo automaticky a s každým rokem života se zvyšovalo, nebo sílilo. Na druhou stranu se vždycky snažím chápat, že když je člověk už opravdu starý, tak se může chovat jinak, než se choval standardně v mladším věku. Nicméně i já mám nějaké svoje mantinely, které nenechám překročit nikoho. A to ať už mu je 15, nebo snad 80.
Minulý týden jsem byla v lékárně, protože oba synové ulehli se zánětem průdušek a náběhem na zápal plic. Dokud tedy byl manžel doma, jela jsem rychle do lékárny, abych stihla nakoupit vše potřebné, než bude muset odjet do práce. Ani mě upřímně moc nepřekvapilo, že v lékárně byla fronta až ven. Opravdu. Až ven. Slušně jsem se tedy zeptala, kdo je poslední, a za toho člověka, který se ozval, jsem si poctivě stoupla. Fronta se pomalu hýbala a po dlouhých 15! minutách jsem se dostala alespoň dovnitř. Do tepla. Uvnitř jsou krom prodejních pultů, které jsou samozřejmě rozděleny na „volný prodej“ a „prodej na recept“ také dvě židle a stoleček. Rovnou dovnitř vešla najednou paní. Stará paní, důchodkyně. Se slovy, že si musí sednout, šla dovnitř, na což samozřejmě nikdo nic nenamítal. Fronta se zase pohnula a přede mnou byl už jen jeden pán a pak měla být řada na mě. Po nějakých cca 20 minutách jsem si už taky upřímně pomyslela, že by bylo načase. Jaké ale bylo moje překvapení, když pán přede mnou zaplatil, dával si léky do tašky a ta stará paní, která si přišla dovnitř jen sednout a údajně si hlídala toho, kdo byl přední, se najednou zvedla a ladným krokem šla k prodejnímu pultu přímo přede mě.
„Nezlobte se, ale já taky stojím ve frontě, tak si myslím, že není moc hezký, že se mě snažíte předbíhat,“ řekla jsem jí, ze začátku naprosto slušně a v klidu.
„Tak snad by se tolik nestalo, kdybyste mě pustila před sebe, ne? Nevydržím dlouho stát,“ odpověděla mi paní, a v tu chvíli jsem na ní zůstala stát s otevřenou pusou.
„Tak asi právě proto jste šla dovnitř, abyste si sedla, a nemusela stát, než na vás přijde řada, nemyslíte? Nebo se pletu?“ odpověděla jsem jí už lehce naštvaná a šla rovnou k pultu, v ruce recept na antibiotika pro obě děti.
„Tak já ti něco povím děvenko, vy mladý dneska nemáte úctu ke stáří, vůbec. To kdysi, to jsme staré vždycky pustili, vždycky. Hanba a maminka by mě fackovala, kdyby ne. Jenom dneska ta moderní doba, to je strašný,“ potykala mi ženská z otočky.
„Tak teď poslouchej ty mě. Staří se automaticky nerovná úcta a respekt,“ procedila jsem naštvaně mezi zuby a viděla, jak se ženská nadechuje, aby mi zase řekla nějakou pitomost.
„A jo, slyšíš dobře, tykám ti, stejně jako ty mně, i když mně už 33 a rozhodně nejsem žádná děvenka. Vystála jsem si frontu, stejně jako všichni ostatní a nejsem žádnej ťululum, abych před sebe jen tak pouštěla lidi. A jestli potřebuješ opravdu tak pustit, tak možná příště zkus přijít a poprosit. Slušně poprosit. Pak, když ukážeš nějaký respekt i ty, se možná dočkáš toho samého. Sbohem,“ syčela jsem už vzteklá na ní a bylo mi naprosto jedno, že to slyší i ostatní. K mému překvapení se mě většina lékárny zastala. Nevím, jak a proč jsem se najednou dostala do takové ráže. Snad za to mohlo nevyspání a únava z nemocných dětí, plus stres, že pospíchám domů, aby manžel stihl odjet do práce. Opravdu nevím. Ale jsem ráda, nemyslím si, že jen kvůli tomu, že je někdo starší, si od něj musím nechat všechno líbit.
Kdo chce úctu, musí si jí nejdříve zasloužit. Nepřijde automaticky s věkem. A někdo, kdo se k nám chová neuctivě, sprostě a drze, nemůže čekat, že mu vyhovíme a že budeme příjemní. Ráda se vždycky nabídnu, kdykoliv mám tu možnost, že pomůžu. S taškami starému pánovi do MHD, vždycky jsem každého pustila sednout, když mě v obchodě oslovil nějaký starý člověk, že nemůže na nějakém produktu něco přečíst, hned jsem mu to přečetla. Ale dělat ze sebe Otloukánka? To opravdu ne.
Na to mám zase nějakou úctu vůči sobě samotné já.
