Altötting: Kde je tvoje srdce?

Přišli jsme na to, jak jinak, přes Ludvíka II. Dlužno říci, že to byla nečekaně důležitá zastávka. O Altöttingu jsme nevěděli naprosto nic. Prostě jsme si říkali, že tady přerušíme cestu, dáme si kafe, podíváme se do kaple a pojedeme dál. Byli jsme barbaři. Ale pracujeme na sobě. Altötting byl od roku 748 sídlem bavorských vévodů, později se stal sídlem Karlovců.

První pohled na náměstí obklopené katedrálami nás vyvedl z omylu. Uprostřed těch katedrál tam stála malá, vizuálně nezajímavá malá kaplička. Řekla jsem něco v tom smyslu, že tolik kostelů jsem nečekala, a že si musíme najít, ve kterém je Ludvíkovo srdce, protože všechny je projít nestihneme. „To bude v té kapličce,“ řekla Margi. To jsem si nemyslela. Své pochybnosti jsem vyjádřila slovy: „Královská rodina si určitě nenechala pohřbívat srdce do kurníku, když tu mají tolik krásných kostelů!“

No, to jsem ale osel. A ignorant. Něco jako ten padouch z Indiany Jonese a Poslední křížové výpravy. Mám ten film ráda a mohla bych vědět, že to pravé je to nejprostští. Teď jsem se musela podívat, jak se stupňuje slovo prostý. Správně je obojí. Nejprostší i nejprostější. Na mou obhajobu – téměř každá důležitá kaple byla postupně rozšiřována a obestavována honosnějším a honosnějším kostelem, ze kterého se nakonec stala katedrála. I ta pražská vznikla přesně takhle. Tady ji neobestavěli kostelem, ale kostely.

Šli jsme ke kapličce a zjistili jsme, že je doslova obložená votivními obrazy. Jsou tam i letošní data. Zajímalo by nás, jak tam člověk se svým obrazem dostane místo. Protože zájemců musí být přetlak. A jsou to ruční práce amatérů. Občas to někdo neodhadne.

Ta kaple tam je už přes tisíc let. Gnadenkapelle. Kaple milosti, která je považována za bavorskou národní svatyni a je jedním z nejvýznamnějších a nejnavštěvovanějších poutních míst v Evropě.

Její původ dodnes nebyl definitivně objasněn, vztahují se k ní rozmanité mýty a legendy. Patrně se jednalo o vévodskou křtitelnici. Jako předloha mohl sloužit osmiboký kostel San Vitale v Ravenně, což by kapli řadilo ke stejné architektonické tradici jako nejstarší stavební období katedrály v Cáchách.

Prokazatelně je doložena v roce 877. Její struktura zůstala nezměněna. Nachází se zde více něž 50 zázračných obrazů a cca 2 000 votivních desek.

V roce 1489 se zde údajně stal zázrak. Tříletý chlapec se pravděpodobně utopil v potoce, matka ho přinesla do kaple a modlila se za jeho spásu. Zdánlivě mrtvé dítě obživlo. Podle legendy se zachráněný chlapec později stal knězem.

Nachází se zde Černá Madona, která je vysoká 64 cm a pravděpodobně pochází z Burgundska nebo z Porýní. Od roku 1518 je zvykem oblékat matku a dítě do bohatě vyšívaných oděvů. Za tmavým zbarvením stojí sazovitý kouř oltářních svíček, kterému byla socha po mnoho staletí vystavena. Na jejím žezle je umístěn biskupský prsten, který svatyni daroval papež Benedikt XVI. po svém zvolení.

V oltáři pod obrazem je uložen dedikační list kurfiřta Maxmiliána I., v němž zasvěcuje sebe i Bavorsko Panně Marii, napsaný vlastní krví. Uvnitř kaple jsou uložena srdce bavorských panovníků.

Jsou zde pohřbena pouze 3 těla, jedním z nich Lucie Otilie, manželka Viléma Slavaty, ano, toho defenestrovaného.

Kromě toho je zde pohřbeno 28 srdcí, 1 patřilo císaři Karlovi VII., 6 patřilo králům, 3 kurfiřtům, 11 královnám, 5 biskupům a zbylá 2 příslušníkům panovnického rodu. 13 uren je zazděno nebo pohřbeno pod podlahou. 14 uren obsahujících 15 srdcí je vystaveno ve výklencích ve zdi, většina na západní straně. Urny jsou stříbrné, některé jsou pozlacené a zdobené drahokamy. Jedno ze srdcí patří Marii Violantě ze Šternberka (1697-1700), která se utopila spolu se svým otcem Janem Josefem ze Šternberka a matkou Marií Violantou rozenou von Preysing při překračování řeky Inn v Pasově cestou domů z pouti do Kaple Milosti. Srdce jsou umístěna ve schránkách s korunkou.

Upřímně, když jsem o tom četla, došlo mi, jak strašně je to divné a morbidní. Protože když jsem se snažila přijít na to, proč se srdce pohřbívala odděleně, vyskakovaly mi odkazy s názvem „oddělený pohřeb“. Patrně je to křižácká tradice a měla ryze praktický význam. Bylo důležité být pohřben na místě, kde byl člověk doma. Jenomže přepravit celé tělo bylo nákladné a logisticky náročné. A jelikož se domnívali, že nejdůležitější částí člověka je srdce, přivezli aspoň srdce a tělo pohřbili na místě.

Nevím, ale celé je to takové… mám z toho divný pocit. Dedikační list psaný vlastní krví, srdce ve schránkách, relikvie… Napadá mě všechno možné. Krví podepsaná smlouva s ďáblem, satanistické rituály, upíři a zombie. Je to jako kult smrti, ze kterého mi běhá mráz po zádech.

A aby toho nebylo málo, šli jsme do kostela sv. Filipa a Jakuba, který je obrovský a majestátní. Tak obrovský, že jsme se v chodbách skoro ztratili. Je tam celá řada významných historických předmětů, včetně náhrobku a zvonu Stürmerin, který byl ulit v roce 1497 a sloužil až do roku 1963, kdy praskl a navždy oněměl, jak se píše na informační ceduli. Kromě toho je tam hrobka rodiny Tilly, ze které pocházel významný generál z období 30leté války. Z jeho kostí zbyla jenom lebka a ta je uložena v rakvi s okénkem.

A příkrém kontrastu s tím vším je tam tržnice s kýčovitými náboženskými suvenýry.

Vrátili jsme se na parkoviště, zaplatili 2 eura, a pokračovali v cestě.