Co je vlastně barva? A jak to viděli ve středověku?

O tom, jak vypadaly barvy ve středověku, máme jen velmi přibližnou představu. Jednak zestárly, vybledly, odborně řečeno, chemicky degradovaly, druhak je změnily zásahy restaurátorů, a třeťak na ně v té době nikdo nesvítil elektrickým světlem.

Kromě toho barva jako vlastnost objektu neexistuje. Je to vjem elektromagnetického záření určité vlnové délky. Už jste určitě slyšeli o tom, že každý živočich vidí různý rozsah barevného spektra, a taky že ne všichni vidí stejné barvy. Hmyz vidí ultrafialovou. Pes údajně jenom modrou a žlutou.

A ani jednotliví lidé nevidí barvy úplně stejně. Určitě už jste se hádali, jestli je to ta nebo ona barva. Já se obvykle hádám, jeslti je to spíš modrá nebo zelená, a spíš růžová nebo fialová. Kolega s kolegyní se nemohli domluvit, ve kterém sloupci jsou určitá data, protože zatímco ona říkala, že je to růžová, on to nazýval oranžovou.

V oku máme specializované buňky zvané čípky. Máme jich asi 6 milionů a jsou jich 3 typy: L pro červenou, M pro zelenou a žlutou, S pro modrou. Není jich stejné procento a jsou velké indiviuální rozdíly. Vidíme několik milionů barev, ale máme jen pár základních pojmenování.

Podle studie Berlina a Kaye z roku 1969 rozlišují evropské jazyky 2-12 základních barev. Ty, které mají pouze dvě barvy, rozlišují pouze světlou a tmavou, ačkoliv černá a bílá nejsou, technicky vzato, barvy. Pak se přidává červená. Poté zelená nebo žlutá a modrá. Nejsme schopni se shodnout ani na spektrálních barvách, tj na barvách duhy.

Ve středověku byla barva vnímána jako přehoz. Jako něco, do čeho je daný objekt zahalený. A právě proto, že se nevědělo, co barva ve skutečnost je, k ní církev měla ambivalentní postoj. Pokud je barva světlo, je v pořádku, protože je božská a potlačuje tmu, ale pokud je to hmota, pak v pořádku není, protože je to zbytečnost odvádějící pozornost od toho podstatného.

Bernard z Clairvaux byl proti barvám, a dokonce i svícnům a měl fobii ze zlata. To měl štěstí, že nebyl v Melku. Tam by to s ním seklo. Uznával pouze bílou. Clunyjský opat Petr Ctihodný ovšem Bernardovi vytýkal, že nošení bílé je přílišnou pýchou, protože je to barva sváteční, barva slávy a vzkříšení, správná je jedině černá, protože je to barva pokory. Opat Suger ze Saint-Denis byl naprosto opačného názoru, tvrdil, že pro boha není nic dost krásné. A že příliš mnoho zlata je tak akorát.

Zlato je problém. Stejný problém, jako barva. Na jedné straně je to světlo, je od boha, a je tedy dobré. Na druhé straně je to symbol hamižnosti. Zlato bylo ve středověku považováno za bělejší, než je bílá. Sloužilo ke zdůraznění superbělosti andělů. Ne, já to taky nechápu.

Jediné, na čem se všichni shodli, byl fakt, že skutečné barvy jsou pouze a jedině ty, které jsou čistá, syté, jasné a zářivé a vypadají jako zdroj života a radosti. S tím nemohu nesouhlasit. Jsou hezké a škaredé barvy. A to, které patří do jaké kategorie, je otázka vkusu.

Zdroj:

Pastoureau, Michel: Dějiny symbolů v kultuře středověkého Západu. Argo, 2018. ISBN 978-80-257-2495-8