Článek
Cestou do Leirie jsem si všimla, že je kolem cesty velké množství povalených stromů. Bylo mi to divné a tak jsem začala hledat, jestli tam v poslední době nebyla nějak vichřice. Ex post jsem zjistila, že jde o následky tornáda Kristin, které udeřilo 27. ledna 2026 a mělo rychlost až 200 km/h. Bez elektřiny tehdy zůstal až milion lidí jen v Portugalsku. Zasaženo bylo i Španělsko. Bouře v Portugalsku zavinila přes 2 000 zranění a 14 úmrtí a ekonomické ztráty za více než 6 miliard eur, z toho 5 miliard připadá na region Leiria. Také zde vzniklo cca 10 000 trosek. Šlo o nejsilnější tornádo v portugalské historii.
Autobusový terminál v Leirii po ničivém tornádu Kristin dočasně nahrazuje stan
A já se tímto kaju a omlouvám za kecy, které jsem měla, například: „Tohle si musíme vyfotit, aby bylo jasné, čemu všemu se dá říkat autobusový terminál.“ On je tam totiž stan. A budka na lístky. Protože původní terminál vzala bouře. Tenhle je provizorní.
Nicméně jsme dorazily do Leirie a jelikož se mi nepodařilo zabookovat úschovnu zavazadel, pokračovaly jsme i s kufry do Batalhy. Margi, a veškeré zásluhy je nutné připsat jí, někde našla recenzi, že by nám kufry mohli nechat v trafice nedaleko autobusové zastávky. A velké díky oběma dámám, které nám je pohlídaly.
Více informací na mém kanále
Lehčí o kufry jsme dorazily ke klášteru. Ze strany od silnice, po které jsme přijížděly, vypadal krásně. Ze strany od chodníku, po kterém jsme přicházely, byl v lešení. Tady jsme moc nemrčely, protože památky se opravovat musí, ale nevěděly jsme, že je to kvůli tornádu, které ho poničilo, zejména ty krásné křehké filigránové ozdůbky na věžích.
A pak jsme šly do informačního centra, kde nám neřekli dohromady nic a poslali nás do pokladny, která se, překvapivě, nacházela v budově kláštera. A měli tam spoustu volného místa, kde se dají ukládat zavazadla.
Klášter je v lešení kvůli ničivému tornádu
Z pokladny nás poslali ven, že máme začít v Nedokončených kaplích. Celé Nedokončené kaple byly v lešení. Škoda. Ale víme proč. Pak jsme šly zase ven a pokračovaly jsme do kostela. V kostele se konala svatba, což jsem nepochopila, protože tam nebyl ani oltář. I uvnitř kaple bylo lešení. Nevím, co člověka vede k tomu, aby uspořádal svou svatbu v kostele, kde je lešení. Chápu, že zrovna Batalha může mít specifický význam, ale to mají svatební fotky taky.
Z kostela byl průchod do nejkrásnější místnosti v klášteře vůbec. Je to Kaple zakladatelů, v níž jsou ve společném sarkofágu pohřbeni Jan I. a jeho manželka Filipa z Lancasteru. V hrobkách v bočních zdech jsou pohřbeni čtyři z jejich devíti potomků, včetně Jindřicha Mořeplavce. Kaple je běloskvoucí a vypadá, jako by byla z krajky. Přesně ten typ architektury, pro který mám slabost. Smířilo mě to s celým tím trmácením do Batalhy.
V Kapli zakladatelů je dvojitý sarkofág krále Jana I. a jeho manželky Filipy z Lancasteru
Jak už název napovídá, klášter Batalha, což v překladu doslovně znamená bitva, byl založen Janem I. a to v roce 1386. Ta bitva, o které byla řeč, je bitva u Aljubarroty (1385), ve které se rozhodovalo o nezávislosti Portugalska na Kastilii.
Výstavba kláštera do dnešní podoby trvala více než století (1386 až 1517), a tak dokumentuje vývoj portugalské gotiky od její vrcholné fáze až k manuelskému stylu (pozdní gotice).
Stavba Nedokončených kaplí byla zahájena v roce 1434. Byly zamýšleny jako pohřebiště rodiny krále Eduarda I. Jeho vnuk Manuel I. ale dal přednost stavbě nového kláštera, a to konkrétně kláštera jeronymitů v Lisabonu, takže jak název napovídá, zůstaly nedokončené. Jsou mimořádně fotogenické, pokud tam tedy není lešení.
Nedokončené kaple jsou krásné, když tam není lešení
Zemětřesení v roce 1755 sice kostel a klášter poškodilo, ale daleko větší škody způsobila napoleonská vojska, která v letech 1810 až 1811 objekt vyplenila a vypálila. Komplex zůstal opuštěn a postupně se rozpadal. Teprve král Ferdinand II., to byl ten, který dal postavit Penu, v roce 1840 rozhodl o restauraci, která trvala až do 20. století.
V roce 1907 byl kostel s klášterem prohlášen za národní památku a v roce 1983 zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO.
Vnitřní dvůr, ambit, už byl zase krásně krajkový a zalitý sluncem. V refektáři je expozice uniforem, dokumentů a jiných artefaktů, které se vztahují k osudům portugalských hrdinů z 1. sv. války a koloniálních válek.
Střed kláštera tvoří ambit
Po dokončení prohlídky chtěla Margi jít na svatbu a já jsem chtěla jít na kafe, takže jsem vešla do bistra před klášterem. No… po té, co jsem asi 5 minut hleděla na chlapa, který si dělal svoje a nevšímal si mě, si mě tedy všiml a zeptal se, co chci. Řekla jsem, že chci sýrový sandwich a kafe, a on přikývl… a odešel. Po dalších pěti minutách se objevil nějaký hoch, který se mě znovu zeptal, co chci, a já jsem mu svou objednávku zopakovala. Začal dělat kafe a dostavil se ten chlap, chvíli spolu hovořili, a pak jsem dostala… housku se sýrem. Ne vždycky člověk dostane, co si myslí, že si objednal.
Kamenná krajka je až neuvěřitelně detailní a dokonalá
Ochotným dámám v trafice jsme daly 5 E, přestože nic nechtěly, a šly jsme na zastávku. Autobus přijel včas, přesunuly jsme se do Leirie. Tam jsme si daly kafe „za korunu“, jak říká Margi, tj. asi za euro dvacet, a pak jsme 40 minut čekaly na zpožděný autobus do Porta.
V Portu na stanici Campanha je podzemní terminál řízený čárovými funkcionáři. Z něj jsme šly pěšky cca kilometr, jak jinak než do kopce, do ubytování. Bylo v dost ohavné uličce. A když jsme stále před domem a luštily kvíz „jak se dostat dovnitř“, přišla nějaká paní a snažila se nám říct, že se patrně pleteme, že máme být ubytované někde jinde. Byly jsme dobře. Šly jsme dovnitř a pak spát.
