Guimarães: Zde se zrodilo Portugalsko

Po prohlídce hradu vévodů de Bragança jsme přešly parčík a pokračovaly jsme, jak jinak, než do kopce, k dalšímu hradu, který je nejvýznamnějším hradem v Portugalsku, protože se zde narodil Alfons I., který stojí před vévodským hradem. Tedy on tam samozřejmě nestojí, stojí tam jeho socha. Tohle je ten hrad, kvůli kterému jsme se sem trmácely.

Hrad v Guimarães založila Mumadona Dias na obranu zdejšího kláštera před Maury a Vikingy. Název města zněl původně Vimaranis, protože ho založil Vímara Peres. Jméno bylo následně zkomoleno. Tady není nic jednoduché.

Nejstarší část hradu je pozdně románská, další části raně gotické po přestavbě na konci 13. století, kdy byla postavena centrální věž a rezidence. Hrad byl oficiální rezidencí hrabat z Portucale, tedy panovnickým sídlem, od roku 1139, kdy se Portugalsko stalo nezávislým na království León, až do roku 1200. Právě zde se také kolem roku 1111 narodil první portugalský král Alfons I. Portugalský, který zde i žil. A je pohřbený v kostele archanděla Michaela, který stojí v parku mezi hrady.

V roce 1836 radní z Guimarães projednali návrh hrad zbourat a kámen použít k úpravě cest. Jistý člen Vlasteneckého spolku Guimarães totiž navrhl demolici hradu a použití jeho kamenů k vydláždění ulic, protože pevnost byla za vlády krále Michala I. používána jako politické vězení. Návrh však nebyl nakonec přijat. V roce 1910 byl hrad prohlášen národní kulturní památkou.

K prvním pokusům o jeho restaurování došlo v roce 1936. Opravy začaly v roce 1937 a řídila je Generální služba pro národní budovy a památky. Stavba byla znovu slavnostně otevřena 4. června 1940 u příležitosti tisícího výročí jejích dějin. Další úprava areálu bylo dokončena v roce 1957. V roce 2004 umožnil další výzkum v interiéru datování staveb do 10. století.

Hrad je fakt malý, ale zachovalý. A uvnitř na nádvoří je obrovský kámen, který byl obsypaný školní výpravou na výletě. Bylo tam tudíž řevu jak v opičím ráji. Už se začalo vybírat počasí a bylo velice příjemně protože bylo pod mrakem, a proto ne tak vedro, ale bylo hezké světlo. A nepršelo.

No a pak jsme chtěly ještě „navštívit“ Mumadonu Dias. Její socha je před Justičním palácem a americká navigace nás zavedla do moc hezkého parčíku, ze kterého by se na náměstí se sochou dostal jenom někdo, kdo umí létat, nebo moc dobře skákat. A nebylo to náměstí, ale spíš kruháč. Připomnělo mi to náměstí Práce ve Zlíně. Taky se to oficiálně jmenuje náměstí, ale ve skutečnosti je to parkoviště.

Uprostřed tohoto kruháče stála, smutně a osaměle, socha Mumadony a dívala se na svůj hrad. A na naše stupňující se zoufalství. Ne, neměly jsme v úmyslu skákat ze zdi, a tak jsme to podle evropské navigace obešly přes parčík až k místu, kde byly schody. A dostaly jsme se k Mumadoně. Nemám ve zvyku se dojímat nad neživými předměty, ale bylo mi té osamělé, odstrčené Mumadony fakt líto. Za života byla nejmocnější ženou na severozápadě Pyrenejského poloostrova, dneska je z ní opuštěná socha.

Vedle kruháče začínaly hradby, na které se po železných schodech dalo vyjít. Podél celých hradeb je lávečka, po které se dá projít do centra. Byla to hezká vyhlídka, akorát lidé, kteří bydlí za hradbami, asi nejsou moc šťastní, že se jim tam pořád někdo courá.

Slezly jsme na druhém konci hradem, přičemž jsem si zaprasila ruku od zábradlí, na které nakapala míza z dubu, nebo co to tam bylo za stromy, a šly jsme hledat nápis Aqui nasceu Portugal, u kterého jsem se nutně potřebovala vyfotit. Nápis jsme našly, ale je na takovém podivném místě, kde to na focení moc není. Je tam frekventovaná silnice a neméně frekventovaný chodník.

Byl čas se najíst. Dala jsem si něco jako kachní rýži, kterou mi donesli v zapékací misce a se sýrem, což je něco, co mě obvykle smíří s osudem. Margi si opět dala tresku, ale celou dobu frfňala, že je tam moc kostí a že je přepečená a kdesi cosi. Aby zapila zklamání, dala si bílé víno, které jí k tresce doporučili. Já jsem si, bez ohledu na doporučení, dala ginger tonic, protože jsem potřebovala být fit na další výšlap.

Po obědě jsme si prošly náměstí, kde je středověký kostel a podloubí a pak jsou tam takové zvláštní, neportugalsky vypadající domy. Řekla bych, že je to hrázděné zdivo a patří to k Baltu a ne k Atlantiku. Guimarães je fakt zajímavé město. Nebylo smeteno zemětřesením roku 1755, a tak je možné vidět stavby z různých období.

Před odjezdem jsme šly na kafe do našeho oblíbeného nákupního centra u terminálu, a Margi zapředla hovor se slečnou, která nám kafe vařila. Řekla jí, že teď jedeme do Bragy, a ona prohlásila, že obyvatelé Guimarães nemají rádi Bragu, protože nechce uznat, že jsou nejstarší město. Zachránila jsem to tím, že jsem řekla, že jsme byly v Lisabonu. A taky tím, že asi chápeme, proč jsou Portugalci tak dobří ve fotbale. Protože pořád běhají do kopce z kopce a mají přirozeně vytrénované nohy a plíce. A pak už jsme šly na autobus.