Kostel sv. Engrácie: Podivně pustý Pantheon

Do zavíračky zbývalo sotva půl hodiny a nebyly jsme si jisté, jestli má prohlídka ještě smysl. Nakoukly jsme dovnitř a Margi si to tam chtěla vyfotit, ale narazila na odpor místního hlídače, který říkal: „Nejdřív lístek, potom fotka!“ Ona mu řekla, že si lístky koupíme, že si jenom chtěla udělat fotku, dokud je u pokladny někdo další. A pak se na důkaz usmíření objali. Margi říká, že Portugalci mají smysl pro humor. Já nevím, mně to tak nepřišlo, ale to bude jazykovou bariérou.

Bylo nám doporučeno jít nejdřív nahoru. A tak jsme šly. Je to necelých 200 schodů a je to ve stínu, ale cestou nic nevidíte a je to otravné. A když to stoupání skončí, ocitnete se na vyhlídkové terase, která se svažuje směrem k zábradlí. Asi aby odtékala voda při dešti a aby se lidé, kteří se bojí výšek, nemohli k zábradlí přiblížit. Pro lidi bez fóbie z výšek to ale určitě je krásná vyhlídka, a navíc je tam klid. Nevím samozřejmě, jak to vypadá přes den, ale těsně před zavíračkou tam kromě nás bylo asi jenom pět dalších lidí.

Pantheon, původně kostel sv. Engrácie, se stavěl 284 a existuje něco jako rčení „trvá to, jako práce na sv. Engrácii“, ekvivalent toho, že to trvá věčně. Je to odvozeno od pověsti, která říká, že v roce 1630 byl jeden mladý muž, novokřesťan, což je označení pro žida, který konvertoval ke křesťanství, takže byl formálně přijat do církve, ale stín podezření nikdy nezmizel, obžalován z krádeže relikviáře. Roli v tom nesporně hrálo jeho původní náboženství a také to, že byl v noci v blízkosti kostela často vídán. Hájil se, že je nevinný, ale neřekl, co u kostela v noci pohledával. Byl odsouzen k upálení a prohlásil: „To, že umírám nevinný, je stejně jisté jako to, že kostel nikdy nebude dokončen!“ Teprve později, když byly dopaden skutečný pachatel, se vysvětlilo, že svým mlčením chránil milovanou dívku. Její otec totiž jejich vztah zakázal a oni spolu chtěli utéct.

Budova má rozměry 40×40 m, výšku 80 m, terasa je ve výšce 40 m. Mně se to teda zdálo mnohem výš. Celé mi to přišlo prázdné, jeden sarkofág v jedné místnosti. Měla jsem z toho takový rozpačitý dojem.

Pak už jsme zamířily na metro, ale cestou jsme se ještě stavily na pivo, kde jsme si vyslechly hlasitý rozhovor dvou postarších pánů, kteří se bavili o tom, jak naloží se svým majetkem, když nemají dědice, a jak jsou v Portugalsku lepší daně. Tedy Margi si ho vyslechla a pak mi ho přetlumočila.

V hotelu jsme se předběžně sbalily, protože tohle byla naše poslední noc v Lisabonu, ráno jsme se měly přesunout na sever.

Ano, četla jsem Remarqueovu Noc v Lisabonu a chtěla jsem se jít podívat na místo, kde se kniha odehrává, ale je to tam popsáno jenom vágně jako „ve starém přístavu“. Takže budu věřit, že jsem šla aspoň okolo.