Artstetten: Příběh nesmrtelné lásky

Artstetten leží jenom asi půl hodiny od Melku a když jsme tam dojeli, do kopce, pochopitelně, jsme s radostí zjistili, že i tam se dá parkovat zadarmo. Název je spojením slov Art, tj. druh nebo příbuznost a Stetten, což znamená místo, lokalita nebo panství. Konkrétní význam je nejasný, ale patrně jde o označení místa s rodovou příslušností.

Před zámkem je památník obětem války, jejíž první obětí byl František Ferdinand d´Este. Byl postaven v letech 1922 – 1923, tedy v době, kdy ještě nikdo netušil, že další generace bude nucena na něj vytesat další letopočty.

V první hrobky místnosti jsou sarkofágy Františka Ferdinanda a Sofie. Jsou vedle sebe. Jsou si rovni. Jejich příběh byl příběhem lásky celém světu navzdory. Přes odpor rodiny, kvůli tomu, že Sofie nebyla pro Habsburky dost nóbl partie, se zdá, že spolu byli šťastní. Románoví hrdinové často umírají společně v jeden den a vlastně by to mohl být až pohádkový příběh o princi a Popelce, kdyby to nebylo celé tak smutné.

Odpor Habsburků byl tak silný a jejich zkostnatělost tak nesmiřitelná, že nejenže jim nikdo z nich nepřišel na svatbu, ale Sofie ani nemohla být pohřbena v císařské hrobce ve Vídni a během pohřbu byla její rakev o schod níže než Františkova. Tomu se říká nenávist až za hrob. Dodnes to má hořkou pachuť a jejich smrt je o to smutnější, že k ní došlo na výročí jejich svatby. Nicméně, František Ferdinand chtěl se Sofií zůstat navěky, a tak již za života rozhodl, že chce být pohřbený vedle ní v Artstettenu. Na náhrobku je nápis: Verbunden durch das Band der Ehe, vereint durch das gleiche Geschick. Svázáni svazkem manželství, spojeni stejným osudem.

V další místnosti jsou pohřbeny jejich děti a další generace potomků, zjevně se tam pohřbívá dodnes, protože poslední náhrobek měl datum z roku 2023. Myslím, že kdyby to František Ferdinand a Sofie mohli vidět, byli by spokojení, že jsou spolu a mají kolem sebe své děti a vnoučata a pravnoučata, že je rodina pohromadě.

Po prohlídce hrobky jsme pokračovali do muzea. Ve vstupní hale je vystavené auto, ve kterém byli v Sarajevu zastřeleni. Gräf & Stift Double Phaeton z roku 1910, kdyby byl někdo znalec. Je to ale jenom kopie, originál je ve Vídni. Taky je tam malý model.

Do expozice jsme původně nechtěli chodit, ale seniorská grupa nás smetla a stáhla s sebou. V expozici jsou posmrtné masky zavražděných manželů, jsou tam dobové mapy a dokumentace z cesty do Sarajeva, a je tam zmapován průběh atentátu. Je tam pistole, fotky z místa činu, fotky atentátníků, úmrtí list, fotka z pohřbu a podobné věci.

O patro výš je přes půl stěny Schuss-Liste, střelecká listina, na které jsou zaznamenané následníkovy úlovky. František Ferdinand s lovem začal v 9 letech a celkem ulovil 274 889 kusů zvěře, jeho denní rekord byl 2 763 racků chechtavých v roce 1908. Jeho lovecká vášeň, nebo spíš posedlost, je dnes považována za patologickou, ale spíše byl prostě produktem své doby jako my všichni. Margi mi řekla, že v těch seznamech chybí veverka z Yellowstone. Průvodkyně na Konopišti jim vyprávěla, že když mu tam zakázali střílet, naštval se tak, že aspoň utloukl veverku tyčí. Chudák veverka. Ale nemusí to být pravda. Ale může.

V další části expozice jsou suvenýry z jeho cesty kolem světa, exotické masky a předměty, o kterých nevíme, co jsou zač, a je tam puška, se kterou v Indii vyhrál sázku o to, kdo zasáhne víc mincí vyhozených do vzduchu. Zasáhl 3, jeho soupeř jenom jednu.

Dále je v expozici Františkova pracovna a třeba místnost plná obrázků lodí. Je tam model lodi, o kterém Brad říkal, že bylo v té době jedna z nejlepších námořních plavidel, bitevních lodí na světě. Protože Rakousko-Uhersko mělo páté nejlepší námořnictvo. Což člověka v dnešní době, kdy je Rakousko vnitrozemský stát, ani nenapadne.

Pak přišel Sofiin růžový pokoj. Byl tam její kosmetický stolek, toaletní potřeby a zrcadlo. Tak jsem se v tom zrcadle vyfotila a doufám, že to nic neznamená. Byly tam její šaty a velký portrét. Byla fakt hezká, i z dnešního hlediska. Naprosto chápu, co na ní viděl. Co nechápu, je, co viděla ona na něm. Ale není na mně, abych to soudila, a kromě toho by jim to bylo jedno. Když jim bylo jedno, co si myslí strýc císař.

Potom tam byl rodokmen rodiny Hohenbergů, který jsem natočila opravdu mizerně. Hohenberg je jméno, které dostala Sofie po svatbě a které dodnes nesou jejich potomci. Protože Habsburkové to být nemohli. Pochopitelně. To se nehodilo. Uf. Na rodokmenu je i současná majitelka zámku, pravnučka následnického páru, Anita z Hohenbergu.

Pak tam byla ještě koupelna, turecká lázeň, kde byla vana, do které se šlo dolů po schodech. Byly tam nějaké věci, o kterých jsem si myslela, že to byly nějaké ohřívače, ale pravděpodobně to byly nočníky nebo tak něco. No a nad tou vanou visel obraz nějakého Turka, zřejmě, aby to umocnilo dojem turecké lázně. Ale já bych si nepřála, aby při koupeli nade mnou takový Turek visel. Nepřála bych si, aby nade mnou visel kdekoli. Ale do té vany bych si docela vlezla.

V poslední místnosti byl kulatý stůl s vázou a všude kolem ní byly fotky. Fotky současných členů rodiny. Byli vyfocení při různých příležitostech, na svatbách, oslavách, na výletě, na promoci, jenom tak v zahradě nebo doma. Tleskám paní Anitě nebo komukoli, kdo tohle vymyslel. Říká nám to: Naši předkové se sice proslavili především tím, jak zemřeli, a proč zemřeli, ale my jsme tady pořád, život jde dál, my jsme veselí, normální lidi a jsme spokojení se svými životy. Protože život vždycky zvítězí nad smrtí. Mělo to pozitivní, radostné vyznění, a jsem ráda, že jsme nejdřív byli v hrobce a potom až tady, protože takhle jsme odcházeli s dojmem, že by to tak František Ferdinand a Sofie chtěli a že by byli na svou rodinu pyšní.

Měli jsme štěstí a zámek, který se obvykle zavírá v 16:30 zůstal otevřený, protože se tam mělo konat divadelní představení. Takže jsme si na terase dali Apfestrudel a když jsem jim ho pochválila, řekli, že byl čerstvě upečený. Taky jsme měli kafe. Pak jsme jeli domů.

Do dnešního domů, což byl penzion Liebling v obtížně vyslovitelné obci Vöcklabruck. Liebling znamená miláček, proto to tady říkám. Přijeli jsme na náměstí a kriminálním způsobem jsme zaparkovali v diskutabilní zákazu vjezdu. Diskutabilním proto, že tam byly nějaké časy od do, které se nás netýkaly. Naštěstí nás poslali, že máme objet blok a vjet do dvora, kde máme zůstat parkovat. Takže jsme to s kufry měli opravdu blízko. Moc se nám tam líbilo.

Jelikož další zámek je odtud asi jenom půl hodiny a otevírá v 10:30, nemuseli jsme brzo vstávat, a tak jsme vyrazili na večeři. Margi našla nějakou „tradičně rakouskou“ restauraci, ale tam nám v tuto pokročilou hodinu, bylo asi půl desáté, nabídli už jenom dýňovou polévku, a tak jsme šli o dům dál. Z první pizzerie, do které jsme chtěli jít, vylezly prapodivné živly, a tak jsme nezakotvili ani tam.

Skončili jsme v jiné pizzerii a dali jsme si pizzu, calzone a lasagne. Je tady hodně italských restaurací. Asi proto, že rakouská kuchyně není vyhlášená. Kromě řízku. A ten beztak mají od nás. No, v pizzerii to bylo fajn, jídlo bylo dobré, jediné, co nás dost rušilo, byla banda holek, které tam slavili rozlučku se svobodou, a řvaly jak paviáni ve škole. A tak jsme šli radši spát.