Belémská věž: Lisabonská ikona z běloskvoucí kamenné krajky

Po prohlídce kláštera jsme si koupily vstupenky do věže u pána v unimo-budce a musely jsme přetrpět jeho podivné kompetenční tanečky. Přestože ve frontě nebyl nikdo kromě nás, dělal cavyky a přerovnával zátarasy a vůbec se tvářil důležitě. Měl velké štěstí, že nemluvím portugalsky.

Cestou k věži jsme zjistily, že klášter má ještě jedno křídlo, které se zrovna neopravuje, takže je patřičně začernalé, zalamuje se dozadu směrem od hlavní silnice a je v něm námořní muzeum.

Jestli si někdo myslí, že od Památníků objevitelů k Belémské věži je to pěkná procházka po nábřeží, šeredně se mýlí. Nic jako idylická procházka po Lisabonu neexistuje. Místo po nábřeží jdete po rušné cestě podél tramvajových kolejí a věž nevidíte.

Jakmile jsme ale odbočily k řece, dojem se napravil. Věž nebyla v lešení, protože na netu píšou, že se aktuálně opravuje, asi si ji spletli s klášterem. Byla jsem velmi příjemně překvapena. Líbila se mi její zářivě bílá barva proti modré vodě a blankytnému nebi, líbilo se mi jít po spojovacím mostě, líbil se mi chladivý vítr od řeky.

Abych tady konečně rozetnula problém řeka Tejo versus moře, respektive oceán. Oficiální hranice probíhá mezi pevností São Julião da Barra přes pevnost na ostrůvku São Lourenço do pláž Costa da Caparica. Není to rovná čára, ale voda si na nějakou čáru obvykle nehraje. Prostě je to v místě, kde končí pevnina. Od téhle pomyslné čáry směrem do vnitrozemí to není mořský záliv, ale estuár, což je název pro nálevkovité ústí. Což má svůj význam, protože je to v zásadě klidná voda. Původní fénický název Lisabonu byl Allis Ubbo (nebo Alise-Ussubuna), což v překladu znamená „bezpečný přístav“. Římané mu říkali Olisipo (nebo Olissipona).

Samotné slovo Belém je portugalský název Betlému, celý název zněl Santa Maria de Belém. V době založení Portugalského království nařídil Alfons III. šetření ohledně pozemkových nároků šlechty a duchovenstva. Toto šetření zjistilo, že obyvatelstvo v okolí Lisabonu je rozptýleno v úrodných nížinách. Jsem ráda, že jsem se to dočetla, protože na Belému ke mimo jiné krásné to, že je na rovině. Což je jev, který jsme potkaly málokdy. Ono to totiž má logiku. Kopcovitý a skalnatý terén ztěžuje logistiku a komplikuje dopravu. A je mi záhadou, proč cokoli kromě hradu nebo majáku nebo nějakého jiného bodu, u kterého je důležité, aby byl zdaleka vidět, cpát na skálu, když se to dá postavit na rovině. Věčná škoda, že se mě zakladatelé Lisabonu neptali na můj názor.

O rozvoj Belému se zasloužil Jindřich Mořeplavec, který tam postavil kostel, fontánu a napajedlo, aby zajistil pitnou vodu. Může se zdát, že někdo, kdo žije na břehu tak velké řeky, tedy estuáru, nemůže mít nedostatek vody. Ale lisabonská voda je brakická a ta se pít nedá.

Po stavbě kláštera a věže se sem začala stěhovat šlechta, která si zde zakládala sídla. Po zemětřesení v roce 1755 se sem stahovali přeživší, kteří bydleli ve stanech, protože Belém utrpěl méně škod než Lisabon. Pořád to byla samostatná obec. Do Lisabonu byla začleněna až v roce 1885. Dnes je Belémský palác oficiálním sídlem portugalského prezidenta.

Belémská věž je menší než Památník objevů. Měří 35 m a byla vybudována mezi lety 1515 a 1521 jako součást opevnění v ústí řeky. Původně stála na malém ostrově a byla obklopena vodou. Je zasvěcena sv. Vincentovi, patronovi Lisabonu. Byla využívána i jako vězení, ale podzemní kobky jsou často zaplavovány vodou. Bašta má otvory pro 17 děl, zdi jsou 3,5 m silné, otvory ve stropě umožňují větrání.

Na jedné konzole je zobrazen nosorožec, je to nejstarší známé zobrazené nosorožce v Západní Evropě. Patrně jde o nosorožce dovezeného 1515 z Indie, kterého Manuel I. daroval papeži. Zahynul sice při ztroskotání lodi cestou do Říma, ale je zachycen na grafickém listu Albrechta Dürera, kterému jej zprostředkoval významný moravský knihtiskař, geograf a vědec Valentin Fernandes de Moravia. Jak se dostal do Portugalska není známo. Byl to Němec, znal se s kosmografem Martinem Behaimem a možná i s Kolumbem. Vyučil se v Brně nebo v Olomouci. Působil v Norimberku a v Seville. Vydal i překlad knihy Milion od Marca Pola.

Kdyby nebylo terasy, byla by věž zajímavější zvenčí než zevnitř. Uvnitř dohromady nic není. Jenom dole jsou malá děla. Ale byla jsem spokojená. Prostě se mi líbí bílé načančané stavby. Složitý design, ale jednoduchý povrch. A samozřejmě spojení s vodou. Ke kouzlu stavby určitě přispělo to, že je vyčištěná a běloskvoucí a může zářit ve slunci. Hodně jsme se nachodily po schodech, ale v tomhle případě to nevadilo.

Den ještě nebyl u konce, ještě jsme se chystaly ven z Lisabonu.