Bobolice: Jeden hrad pro dva bratry

Poslední zastávkou toho dne byl hrad Bobolice. Je to trochu kontroverzní hrad, protože je nově postavený. Ne, není to tak, že by se někdo rozhodl postavit hrad na zelené louce. Hrad, jak jinak než součást šlaku, byl postaven v polovině 14. století. Ale byl opakovaně poškozován válkami a vandaly a tak pustl a mizel, až z něj zbyly jenom některé obvodové zdi. Vyskočily za mě zmínky o tom, že zde byl v 19. století objeven poklad, takže lovci pokladů dokončili dílo zkázy, ale nic konkrétního se mi najít nepodařilo.

Nicméně, v roce 1996 koupili zříceninu bratři Lasečtí a v roce 2001 zahájili jeho rekonstrukci, kterou dokončili o 10 let později. Tato rekonstrukce, jako všechny podobné podniky, například město Carcassonne ve Francii, nebo, abychom nechodili tak daleko, rekonstrukce Karlštejna z počátku 20. století, vzbudila kontroverzi. Původní podoba hradu se z pochopitelných důvodů nedochovala, a tak historikové tvrdí, že v zásadě jde o novou stavbu na základech původní a že je to zneužití daného místa.

Jsem toho laického názoru, že rekonstrukce je fajn. Zřícenin zakonzervovaných v původním stavu je dost, například nedaleký Mirów, a když se najde někdo, kdo je ochotný investovat do toho, abychom mohli vidět, jak takový hrad vypadal, je to nejenom vizuálně atraktivní, ale i poučné. Hrady se nestavěly podle jednoho mustru, každý byl jiný, a většina lidí, která sem přijde, nejsou odborníci a rekonstrukce, i když nepřesná, vzbudí jejich zájem více než pouhé trosky. Kdyby šlo o poslední zříceni na světě, bylo by to jiné, ale takhle – je to prostě zážitek jiného typu. Nám se tam líbilo. Mimo jiné i proto, že byl krásný slunečný den.

Platí se sice i za vstup do parku, ale v tomhle případě to chápu. Údržba hradu není levná záležitost, a když se majitelé rozhodli ho zpřístupnit, je v pořádku, že se jim část nákladů touto cestou vrací.

K hradu se dá dojít po slušné cestě, nebo po velkém nebezpečném kameni. Můžete si tipnout, kterou cestu jsem si k Margině nelibosti vybrala. Podařilo se mi nezabít a šly jsme si prohlédnout hrad. Prohlídku jsem zahájila tím, že jsem ji vyděsila k smrti, protože jsem si šla sednout na ohřebíkované křeslo. Byl to mučicí nástroj a pochopitelně jsem si nechtěla propíchat zadek a hodlala jsem to jenom markýrovat, ale nepodívala jsem se pod nohy a nevšimla si, že ohřebíkovaná je i podložka. Naštěstí jsem měla tlustou podrážku, takže utrpěly jenom boty a nohy vyvázly bez zranění.

K hradu se vážou zajímavé pověsti. Podle jedné vlastnili hrady Bolice a Mirów dva bratři, kteří si byli k nerozeznání podobní, takže asi dvojčata. Jeden měl krásnou ženu, druhý mu za ní chodil, a první s nimi udělal krátký krvavý proces. Od té doby tady má strašit Bílá paní.

Druhá pověst je ještě výživnější. Do slova a do písmene, nebo, jak se dneska říká „literally“. Poklad ve spojovací chodbě mezi oběma hrady hlídá čarodějnice a černý bernardýn. Poklad se dá najít jenom tak, že čarodějnice odletí na sabat a vy mezi tím upečete berana a přecpete jím bernardýna tak, že usne. Jestli tento postup použili nálezci pokladu v 19. století, není známo.

My jsme si po návštěvě hradu nedaly berana, ale kafe a pivo a vyrazily jsme na první z kamikadze přejezdů do Toruně.