Jak velkou povodeň dokáže zadržet přehrada Šance?

Na Šancích jsme byly už minulý rok s Anežkou a už jsme se nedostaly do vodárenské věže, byly jsme jenom v injekční šachtě a Anežka mi celou dobu nadávala, že mě zahluší, protože tam bylo asi 400 schodů. Větší strach než z Anežky jsem měla z toho, že nás praští proud, protože po kabelech tekla voda.

Výlet to ale nakonec byl poučný, zejména ve směru: než někam vlezete, zjistěte si, kam ta chodba vede. Po celou dobu jsem totiž byla v naprostém klidu a duševní pohodě v domnění, že chodba vede v hrázi. Pravdě jsem pohlédla do očí teprve když jsme vyšly ven, trvalo to dlouho, protože Anežka na každém pádesátém schodu zastavovala, aby mi umožnila nahlédnout do nejtemnějších koutů mé odporné povahy, která mě nutí tahat ubohé stařenky po strašných schodech.

Tentokrát jsem tedy šla sama a cestou jsem si hučela, jak se mi tam nechce a že jsem měla zůstat doma. Když jsem dorazila na hráz, bylo asi půl druhé, zavírat se mělo ve tři. Postavila jsem se do relativně krátké fronty a začala si fotit vyřvaně růžovou nafukovací labuť na hladině. V Šancích se nesmí koupat. Je to zdroj pitné vody. Takže mě ta labuť pochopitelně pohoršila.

„Stojíte ve frontě, nebo jenom fotíte?“ zeptala se mě starší paní, která právě přicházela. „Abych za vámi nečekala, a vy pak odejdete!“ Řekla jsem, že čekám a jenom si krátím chvíli. A tak jsme se daly do řeči. Říkala, že tam s manželem vzali vnuka a že už tam byli ráno, ale že fronta byla tak dlouhá, že se na to vykašlali a šli na zmrzlinu a teď to zkoušejí podruhé. Když dorazil její manžel, říkal, že do věže pouštějí vždycky 60 lidí a že jsme na konci a možná se nevejdeme. Což mě pohoršilo.

Do skupiny jsme se naštěstí vešli. Snažila jsem se to nějak vybalancovat mezi touhou natáčet miminkem a potřebou držet se zábradlí, protože i v naší skupině byli idioti, kteří lávkou houpali. Kdybych zábradlí přeletěla jenom já, nějak bych to přežila. Plavu skvěle. A troufám si říct, že bych těch pár temp zvládla i v té ledové vodě. Ale představa, že mi tam zahučí miminko, mi dělala zle.

Když jsem dorazila do věže, potkalo mě zklamání. No, byly tam jenom nějaké stroje, asi turbíny. Nevím, co jsem čekala, asi tajemnou komnatu. Nejzajímavější nakonec byl graf, na kterém byly vidět stavy vody při předloňské povodni v září.

Pán, který dělal výklad, se ptal, kolik lidí je ještě venku, a říkal, že mu bylo řečeno, že to má urychlit, aby se dostali všichni, že je nemůžou zklamat, když už tam čekají. Což od nich bylo hezké.

Vodní nádrž Šance byla vybudována v letech 1964-1969 a byla rekonstruována v letech 2015 až 2018, takže mají zvládnout až desetitisíciletou povodňovou vlnou. Doufám, že to nikdy nebudeme muset prověřovat v praxi. Délka hráze je 342,25 m, výška 63,5 m, objem nádrže je 56,366 mil. m3,,zatopená plocha 306 ha a průměrný průtok 800 l/s. Pod vodou skončila obec Staré Hamry. Ano, odtud byla Maryčka Magdónova.

Záměr postavit přehradu vznikl po katastrofických povodních v letech 1902-03, povodeň v roce 1903 byla nejničivější až do roku 1997. K další povodně došlo v roce 1972, ale ta nebyla tak významná. Povodeň z roku 1997 byla jednou z největších přírodních katastrof 20. století ve střední Evropě. Bylo zničeno 300 domů, 5 500 jich bylo poškozeno, povodeň zasáhla 202 obcí. Zničeno bylo také 500 km silnic a 100 km železnic. Odstraňování škod trvalo až do roku 2004.

Rok 1997 je moje nejhorší vzpomínka kromě trhání mandlí a zánětu po trhání pravé dolní osmičky, která mi rostla vodorovně v čelisti. Vždycky, když doma slyším řeku, běhá mi mráz po zádech. Protože za normálních okolností slyšet není. A to jsme byli na ostrově a voda se nám dostala jenom do sklepa jako průsak. Pevně věřím, že nic podobného se už nebude opakovat. Protože miluju vodu až do té míry, že mi babička vždycky říkala, že jsem se měla narodit jako žába. Až do roku 1997 jsem spolužačce záviděla, že mají na zahradě potok. Toho roku mě ta závist přešla a už se nevrátila.

No, doufám, že příští rok bude slušnější počasí a dáme si to celé, jak podvodní chodbu, tak vodárenskou věž.