Cabo da Roca: Jdu na východ, na sever a na jih. Na západ to nejde

Po prohlídce Regaleiry jsme začaly vést debatu o tom, že bychom ještě mohly stihnout Cabo da Roca, česky Skalnatý mys. Všimněte si, že tu „konečnost“, na rozdíl od francouzské a španělské konkurence, ve jméně nemá.

Podle internetu tam měl jet autobus, který stojí přímo před Regaleirou, ale cedule byla přelepená a cesta byla rozkopaná. Podle jízdního řádu to mělo jet cca za 10 minut, takže jsme se rozhodly, že tam počkáme a uvidíme. Že tomu prostě dáme šanci.

Zatímco jsme seděly na zastávce, projel kolem nás chlapík v dodávce a ptal se, jestli nechceme odvézt na nádraží. Margi mu řekla, že čekáme na autobus, a on mám sdělil, že autobusu se nedočkáme, že zastávka je zrušená a autobus sice jezdí, ale z nádraží. A pak byl ukřivděný, že s ním nejedeme.

Na nádraží jsme došly po svých a nasedly jsem do autobusu. Kde se dalo platit jenom v hotovosti. No comment. Teprve když se rozjel, podívala jsem se na internet a zjistila, že linka jezdí jenom do 20:00 a že tam máme dorazit v 19:30. Ale jelikož nikde nestál, dorazili jsme cca v 7.

Cabo da Roca je místo, kde nechcete zůstat ztraceni přes noc. Je tam maják, autobusová zastávka, obelisk – a to je tak všechno. Hučela jsem do Margi, že se musíme otočit na patě a upalovat zpátky, ale ona mi říkala, že je tam hodně lidí. To sice bylo, ale ti lidi tam byli autem, takže je netlačil čas.

Vyfotily jsem se u obelisku a úplně jsme zapomněly, že máme zazpívat Go West. Není to sice úplně jako z Cimrmana: Jdu na sever, a už jdu na jih, ale dá se to nahradit. Protože to je jediné místo v Evropě, kde když zazpíváte Go West a chcete to udělat, musíte skočit do moře.

A skákat do moře tam opravdu nechcete, protože je to dost vysoká skála. Jednak nemáte zaručeno, že dopadnete živí, a jednak, i kdybyste živí dopadli, už se nikdy nevyškrábete zpátky.

Takže jsme se vyfotily u obelisku a já jsem chtěla na autobus, zatímco Margi se chtěla fotit na útesech, čehož dosáhla tak, že podlezla ohradu a ignorovala ceduli „area prohibita“, jako spousta dalších lidí. Tvrdí, že tu ceduli neviděla, a já jí budu věřit, protože je to slušná dáma. Také říkala, že je krásné světlo, zlatá hodina, svatý grál všech fotografů.

Já jsem ji čekala na zastávce s pevným rozhodnutím, že jak autobus přijede, nastoupím, ať je se mnou nebo ne. Nakonec to stihla včas a byla šťastná, že má fotku, zatímco já jsem byla šťastná, že nemusím zemřít na mysu, kde vanou ledové větry. Je důležité, aby byl člověk šťastný, bez ohledu na to proč.

Když jsme přijely na nádraží, zjistily jsme, že vlak nám jede cca za 20 minut. Ale o to nešlo. Vlaky jezdí i v noci.

V hotelu nám vyměnili pokoj, takže jsme získaly funční dveře na toaletu, rychlovarnou konvici a třetí postel, která se výborně hodila na odkládání věcí. A taky televizi. V rámci studia portugalštiny na místě jsme si ji pustily. Běželo tam něco jako „jihoamerická telenovela.“ Rozuměly jsme dvěma slovům, konkrétně to bylo espionagem = špionáž a sabotage, což nevyžaduje překlad. Jinak ani jménům. Portugalština je komplikovaný jazyk.