Czocha. Polský hrad, který postavili Češi

V pátek ráno bylo krásně. Margi se bavila s majitelkou, která pracuje jako učitelka angličtiny, takže si mohly pokecat. Říkala, že ten dům chtějí prodat, a ptala se, kde všude jsme byly. Když jsem řekla, že až nahoře na Helu, prohlásila, že pochází z Gdaňska a tady na jihu je už 17 let. Vypálila jsem na ni otázku, jestli už v době, kdy tam bydlela, byla na severu tak otřesná doprava. Řekla, že ano. Že mezi částmi Trojměstí se nikdy normálně projet nedalo, že tam byly kolony, co je naživu.

Pak už jsme vyrazily k zámku Czocha. Za světla jsme zjistily, že jsme ho v noci míjely, ale byla z něj vidět jenom část kamenné zdi, takže jsem jenom konstatovala, že tady mají nějakou tvrz. Ale on fakt není od cesty vidět. Ani za světla. A to je to opravdu mohutný, majestátní, působivý hrad.

Czocha leží pouhých 8 km od našich hranic, takže jistě předpokládáte, že vznikl na obranu před českými útoky. Chyba lávky. Ten hrad jsme postavili my. Ne tedy konkrétně já a Margi, ale rozkaz k jeho stavbě dal český král Václav I. Měl stát na hranici Čech a Lužice. Pak ho vlastnila Míšeň, pak Javorské panství, po té slezské a nakonec se kruh uzavřel a získal ho Karel IV. V českých rukou zůstal i nadále, a to konkrétně husitských. Tam to převzetí neproběhlo poklidně. Byl obléhán i za třicetileté války, ale ubránil se. To ho nezachránilo od požáru v roce 1793.

Moderní dějiny hradu nebyly o nic méně spletité než ty středověké. V roce 1909 ho koupil drážďanský výrobce doutníků Ernst Gütschow, který provedl přestavbu a vlastnil ho až do roku 1945, kdy byl hrad vydrancován Rudou armádou a místními zloději. Předpokládá se, že během druhé světové války na hradě sídlila šifrovací škola Abwehru, ale neexistují žádné důkazy, které by to potvrzovaly.

Ve 40. a 50. letech zde nalezli útočiště Řekové, kteří uprchli před občanskou válkou a roku 1952 ho převzala polská armáda, která ho využívala jako rekreační středisko a zařídila, aby zmizel z veřejných map. Veřejnosti je přístupný do roku 1996 a to jako hotel a konferenční centrum. Podle Bookingu tam jedna noc pro dva vyjde na cca 3 500 Kč, což zase není, vzhledem k atraktivitě hradu, tak strašné.

Konají se tady i LARPy (Live Action Role Play), kouzelnické tábory a magické workshopy, takže se hradu přezdívá Polské Bradavice. Docela mě láká jet se na ten festival podívat. Věčná škoda, že je to tak daleko, bydlet blíž, určitě bych se na akcích, které pořádají, hodně vyřádila. Vždycky mě potěší, když se můžu namaškařit do kostýmu. Ale zatím se mi nepodařilo najít žádné bližší info.

Na základě právě řečeného by se mohlo zdát, že tam moc starožitností k vidění nebude. Opak je pravdou. Jsou tam krásně zrekonstruované pokoje obložené dřevem a zařízené dobovým nábytkem. Je tam Rytířský sál, ve kterém se dodnes konají plesy, Mramorový sál s krbem, ve kterém bylo podle legendy zazděno novorozeně, knihovna se zednářskými symboly a Knížecí komnata, v níž prý byl pod postelí poklop, kterým se milenec, který se znelíbil, propadl do vězení.

Pak tady byla druhá část prohlídky, takříkajíc podzemní, během které jsme viděly sklep, vojenské komunikační středisko, a hodně, ale opravdu hodně všemožných i nemožných schodišť. Průvodce byl vynikající. Byl to člověk, který je ze své práce nadšený. Velmi zaníceně nám líčil průběh bitvy, z níž poražení nepřátelé „uciekali na zachód“. Myslel tím, že prchali na západ, ale já jsem Margi říkala: „No, to není divu. Když tu bitvu podělali, museli na záchod!“ Margi pak říkala, že Poláci u nás musí být hrozně zmatení, když je po dotazu, kde je WC, všichni posílají západ. Že se asi diví, že se u nás všichni tak dobře orientují podle světových stran.

Po skončení prohlídky jsme se začaly domlouvat s kamarádkou Verčou, která bydlí v Mimoni, jestli se se s námi sejde ve Frýdlantě, ale něco jí do toho vlezlo, takže dokončit Velkou polskou rallye zůstalo na nás.

Znova jsme absolvovaly cestu přes Vlkodlakov. A míjely jsme ceduli, který lákala k nákupu domácích „jagod“. Jahoda se polsky řekne truskawka. Když jsme viděly slovo jagoda, pustily jsme se do úvah, co to má znamenat. Usoudily jsme, že to tak asi píšou proto, že jsme blízko hranic, tak aby jim rozuměli i Češi. Tato úvaha byla scestná, protože jezdíme na trhy do Těšína, a tam mají normálně napsáno jak truskawki, tak jahody.

Když jsme míjely ceduli s označením státní hranice, začala jsem tleskat a zpívat hymnu, jako bych se do vlasti vracela po nevím jak dlouhé době. Prostě jsem měla radost, že už jsme zase „doma“. I když dovolená tím končí.