Článek
Základy téhle cesty byly položeny před sedmi lety. Protože naše maminka měla kulaté narozeniny a její sestra ji pozvala do Salzburgu. Dva roky poté měla kulaté narozeniny zase teta a mamka ji chtěla pozvat do La Scaly na Traviatu, ale sešlo z toho, protože corona.
Proč La Scala nehraje Traviatu?
Teta už pak nechtěla a v La Scale několik let po sobě Traviatu nehráli. Ano, všichni se mě pořád ptali, jak je to možné, ale já opravdu nevím. Z nějakého mně nepochopitelného důvodu se se mnou vedení La Scaly ohledně programu neradí.
Ponte Pietra je nejstarší most ve Verone. Za 2. sv. války byl zničen a pak znovu postaven z původních kamenů
Nabízela jsem mamce jiná divadla, protože, co si budeme, divadla z konce 19. století vypadají tak jako tak všechna stejně, ale poslouchala jsem stejnou písničku: La Scala je La Scala. Teprve po 3 letech se dala přemluvit, že místo La Scaly vezme Arenu ve Veroně. Je to unikátní, jinde v koloseu nehrajou, a do La Scaly půjdeme na prohlídku.
Takže to nakonec měl být rodinný výlet, tedy pro mamku, sestru a mě. Protože ve třech se cestuje špatně, oslovily jsme dlouholetou kamarádku, aby doplnila naše řady.
Více informací na mém kanále:
Ačkoliv se festival ve Veroně koná až v létě, lístky jsme kupovaly už v únoru, anžto mamka byla nervózní, aby nám je nevyprodali. A tím pádem jsme musely koupit i letenky, aby se nestalo, že zaplatíme za lístky, a pak se tam nedostaneme. Měly jsme nějakou střední třídu lístků, sektor Puccini, cca za 2 500 Kč kus.
Jedeme, letíme a zase jedeme
Letěly jsme den předem, v 8:10 ráno z Krakova, což znamenalo, že jsme vstávaly ve 3 ráno. Já jsem tedy radši vůbec nešla spát a všem jsem volala, jestli už jsou vzhůru. V letadle nás sestra instruovala, že musíme hlídat klapky na křídlech, protože jsou důležité pro zdárný průběh letu. A pak jsme víceméně spaly, protože vstávání ve 3 nám neprospělo.
Kyvadlový autobus nás odvezl na Milano Centrale, kde jsem koupila lístky na vlak. Ano, jestli něco umím opravdu dobře, je kupování lístků na vlak v Itálii, mám v tom dlouholetou praxi. Nástupiště i vlaky jsme našly dobře, ale pak začal nejhorší zážitek celé expedice. Vlak předcházející tomu našemu byl zrušen, takže ve vlaku, kterým jsme jely, byli cestující ze 2 vlaků. Dovedete si představit, jak to vypadalo. Přesně jako v povídce Šimka a Grossmanna Jízda tramvají: Stojím jenom na jedné noze a to ještě ne na své.
Z Castel San Pietro je nádherný výhled na město
Hodinu jsme trpěly a podařilo se nám urvat sedadlo pro mamku, jakožto seniora. Pak jsme se postupně propracovávaly k dalším a dalším místům, a druhou hodinu už jsme seděly všechny. Sice různě rozházeně, ale seděly. Dlužno říci, že se všechny dámy zachovaly statečně a žádná nepropukla v pláč ani nezačala nadávat a litovat, že jela. Moje sestra složila slavnostním hlasem slavnostní slib: „Přísahám, že už nikdy nebudu nadávat na České dráhy!“
Ve Veroně bylo horko. A bylo tam tolik červených, že autobus zastavoval co dva metry, a my jsme byly rády, že nemusíme řídit a že ubytování máme umístěné tak, že všude dojdeme pěšky.
Cestou dolů jsme procházely kolem zbytků římského amfiteátru
Konečně „doma“
Dovedla jsem výpravu před dveře a prohlásila: „Tak, a teď začíná bojová hra: Dostaň se domů!“ A začala jsem číst instrukce, které jsem od majitelky dostala během cesty. Ano, během té úmorné cesty vlakem jsem si dopisovala ohledně ubytování, v jazyce, kterým nemluvím. Nejdřív jsme musely zadat kód a vytáhnout klíč ze schránky. Pak jsme musely vyjít po schodech a vyťukat druhý kód. A pak to bylo super.
Měly jsme celý byt, moc hezký, se dvěma ložnicemi, příjemný, čistý, dokonce s funkční pračkou, což nás potěšilo, protože jsme neměly moc oblečení. Suli se podařilo zprovoznit kávovar a tak jsme si daly kafe a vyrazily do ulic.
Pohled z Ponte Pietra na Santuario della Madonna di Lourdes
Teoretická příprava na představení
Protože hlavní památky už byly zavřené, přešly jsme přes nejstarší most, který byl za války rozbombardovaný, ale místní pak z řeky Adige vytahali trosky a postavili z nich most znova, a zamířily ke stanici lanovky. Sestra a kamarádky našly obchůdek, kde prodávali aperol spritz za 3,50 E do kelímku s sebou, a tak jsme plynule přešly do nejslavnější árie z Traviaty, „Libiamo ne' lieti calici“, kterou moje sestra překládá jako „My jsme kaliči“, zatímco konzervativní oficiální překlad říká: „Jen výš zvedni číš.“
Vyjely jsme nahoru ke Castel San Pietro a užily si vyhlídku. Pak jsme se prošly kolem sforzovského hradu, který je ale zchátralý a nedá se do něj dostat. Dolů jsme šly kolem římského divadla a nepomněly jsme znova zvednout číš. Na prudkém italském slunci je nutné dohlížet, aby byl člověk stále namazaný. Nejlépe aperolem. Šly jsme spát brzo, musely jsme být fit na zítřek.
