Plánování polské cesty

Poloostrovu se říká Helská kosa. Kosa, smrtka, asociace – chápeme. A samozřejmě to připomíná anglické slovo „hell“, takže se mi okamžitě vybavil ranně devadesátkový film Pozdrav z cesty do pekla, a už jsem si plánovala, jak budu posílat srdečné pozdravy z cesty do pekla. Doprovod mi měla dělat sestra Margi.

Udělala jsem přesný rozpis, jak je kde otevřeno, a vypočítala, v kolik kde musíme být, abychom stihly minimálně 2 místa denně, šla jsem tak daleko, že jsem si přesuny spočítala na minuty. A hotely jsme hledaly takové, které mají otevřeno non-stop nebo aspoň pozdě do večera, protože čas se musí využít do mrtě.

Většina lidí se mnou jede jenom jednou a pak vykřikují, že po dovolené se mnou si museli vzít další dovolenou, aby se z toho vzpamatovali.

Kromě toho špatně snáším, když mi nevychází plány, protože dělám i ty nejnemožnější opatření, aby vyšly. Zvlášť ve chvíli, kdy by kvůli tomu, že nevyjde jedna část, nevyšly ani ty další.

První den byl nejhorší nájezd, 560 km, protože jsem se chtěla přesunout co nejvíc na sever. Bydlíme kousek od hranic a přilehlé části Polska můžeme absolvovat na otočku, takže mě logicky zajímaly ty vzdálenější lokality. V plánu byly tři hrady: Pieskowa Skała, Ogrodzieniec a Bobolice. Ráda bych stihla ještě Mirów, ale na to už nebyl čas. Ubytování jsme rezervovaly v Toruni.

Druhý den jsme měly v plánu prohlídku Toruně, hrad Malbork a ubytování v Gdaňsku. Nájezd ani ne poloviční, 225 km.

Třetí den jsme si chtěly odpočinout od hradů, v plánu byla návštěva Gdaňska, plavba po Visle a jantarové muzeum, protože co jiného chcete dělat v hlavním městě jantaru, že? Mimochodem, jantar se polsky řekne bursztyn, což pochází z německého Bernstein, doslovně „hořící kámen.“ My a nejen my, ale i jiné slovanské jazyky, se inspirovaly velmi kuriózně ve féničtině, kde slovo jainitar znamená „mořská pryskyřice“. Anglické amber se do angličtiny dostalo přes francouzštinu a do té pak z arabštiny, kde „anbár“ znamená – překvapivě – ambru. Podobnost není náhodná. Arabština samotná ale používá pro jantar slovo كهرماني kahrmani (Google Translator to vyslovuje jako kahramanion), které pro změnu pochází z perštiny, kde znamená elektřinu. Což krásně navazuje na řečtinu, která jantaru říká elektron, protože třením vytváří statický náboj. Kruh se uzavírá.

Tahle jazyková a významová směska je vlastně fascinující. Mnohem víc než jantar samotný. Germáni ho pojmenovali podle barvy, Féničané podle původu, Řekové a Peršané podle vlastnosti a co s tím provedli Francouzi, od kterých to převzali Angličané, těžko soudit.

Z Gdaňsku jsme měly namířeno do nejodlehlejšího bodu naší trasy, až na konec Helské kosy. Tam jsme hodlaly spát v kempu ve stanu, protože ceny ubytování v jakékoli zděné budově jsou zločin proti lidskosti, krádež za bílého dne, a cokoli, co vás v téhle souvislosti napadne. Trasa nějakých 100 km.

Čtvrtý den měl zase nepříjemně dlouhý nájezd, 490 km, dopoledne jsme se chtěly projít po pobřeží, když už jsme v srpnu u moře, pak jsme plánovaly návštěvu zámku Kwidzyn, ubytování jsme si rezervovaly v Poznani.

Pátý den byl na programu zámek v Poznani, nedaleký zámeček Kórnik a Hydropolis ve Wroclawi, kde jsme měly i spát. Asi 180 km.

Šestý den to bylo wroclawské akvárium a ZOO, já tedy ZOO nijak nemiluju a vlastně jsem je neměla ráda nikdy, ani jako dítě, ale ona se vstupenka nedá koupit odděleně, a pak zámek… píše se to Ksiaz. A podle všeho se to vyslovuje Kšonž. Přespat jsme měly v Lešné. To jsme ještě nevěděly, že je to Vlkodlakov. Nájezd 170 km.

Poslední sedmý den jsme chtěly vidět zámek Czocha a na naší straně hranic zámek Frýdlant. V Liberci jsme se měly rozdělit, aby Margi mohla odjet do Prahy a vyzvednout na letišti manžela, já jsem měla pokračovat do Mimoně, kde bydlí naše kamarádka Verča. Bylo to tematické pokračování polského výletu, protože Verča je poloviční Polka. Prakticky to bylo za rohem, pouhých 55 km.

Osmý den mě čekalo 360 km cesty domů, odhadem 4,5 hodiny.

To bychom měli očekávání. Jak se to povedlo si řekneme příště.