Článek
Také jsme se dozvěděly, že pro Portugalsko je kromě oněch modrobílých dlaždic typický korek a sardinky.
A pokračovaly jsme do centra. Upřímně řečeno, není tam toho moc k vidění. Historickým primátem Fara je vytištění první portugalské knihy a to v roce 1487. Ale nebyla vytištěna portugalsky, byla v hebrejštině, protože ji vytiskl žid Samuel Gacon, konkrétně to byl Pentateuch, pro ty, kdo neví, jde o Pět knih Mojžíšových. Ve Faru byla silná židovská komunita. Ale v roce 1496 král Manuel I. všechny židy z Portugalsky vyhnal, pokud nekonvertovali ke křesťanství, takže oficiálně přestali existovat.
Tabule z modrobílých dlaždic představují události z historie
Vrcholná éra Fara nastala v roce 1577, kdy sem bylo přesunuto sídlo biskupa ze Silves. Roku 1596 bylo vypleněno a vypáleno Angličany, konkrétně to byl Robert Devereaux, hrabě z Essexu, ano, ten Essex, oblíbenec Alžběty I., která ho ale nechala popravit.
Roku 1755 ho zasáhlo zemětřesení, to zemětřesení, jehož stopy se táhnout portugalskými dějinami jako příslovečná červená nit. Po přestavbě se zachovaly hradby, muralhas, které jsou z byzantského období, 6.-7. st. př. n. l., a jde o přestavěné římské věže.
Více informací na mém kanále
Kromě hradeb se zachovala i katedrála z roku 1251, která stojí na místě původního římského chrámu, později přestavěného na vizigótskou katedrálu a pak maurskou mešitu. Ano, bylo to komplikované.
K městu se váže pověst o Brites de Almeida, přezdívané „pekařka z Aljubarroty“. Narodila se tady v roce 1350 a vyznamenala se tím, že svou pekařskou lopatou zabila 7 Kastilců, které našla schované ve své peci. Váže se to k bojům, které Portugalci s Kastilci sváděli, a které skončily portugalským vítězstvím u Alubarroty v roce 1385.
Kromě toho je tady bažina Ria Formosa, což česky znamená Krásné ústí, a je tam přírodní rezervace, ve které, mimo jiné, žijí plameňáci.
Cestou jsme narazily na restauraci, do které jsme šly na snídani. Margi si dala chlebíček s avokádem a s jejich speciální farskou klobásou ze zvěřiny. Ale nevíme, jaká zvěřina to byla, jestli zajíc, nebo kočka. Já jsem si dala něco limetkového. Bylo to dobré, ale chutnalo to jako žemlovka.
V přístavu je všechno možné. Včetně nápisu Faro
Ještě jsme si prohlédly park s palmami a pak jsme narazily na tvrdou portugalskou realitu. Z bodu A do bodu B je to vzdušnou čarou 50 m, cíl vidíte přímo před sebou, ale abyste se tam dostali, musíte urazit asi kilometr. Protože v cestě máte dálnici, koleje, skálu, prostě cokoliv, co vám brání jít přímo. V našem případě to byla silnice a ploty.
Nicméně se nám podařilo nakoupit, vyzvednout si zavazadla a najít, odkud nám jede autobus. Mají tady velmi výstavné terminály.
A pak už jsme jely do Lisabonu. Trvalo to asi tři a půl hodiny a první část cesty vedla po okreskách tak klikatých, že mi to neudělalo dobře na žaludek. Naštěstí jsme asi po hodině drkotání najeli na dálnici, kde se mi ulevilo.
Měly jsme štěstí na mimořádně fotogenické nebe
Vystoupily jsme na stanici Sete Rios, což v překladu znamená Sedm řek, a šly jsme na metro. Musely jsme 2× přestupovat. A dostalo se nám rozčarování, protože lístek měl stát 1,90 E, ale automat po nás chtěl 2,40 E. Dostanete totiž žlutou papírovou kartu s názvem navengate, v překladu námořník nebo navigátor, která se dá opakovaně nabít, ale to jsme v tu chvíli ještě nevěděly. Prostě jsme to neřešily, protože už jsme se chtěly ubytovat. Dorazily jsme na stanici Entrecampos, v překladu Vstupní brána, a došly jsme cca 700 m do ubytování ve čtvrti Campo Pequeno, což je, pro změnu, Malé pole.
Vyšly jsme špatným východem, protože tam byly 4, ale naštěstí stačilo jenom přejít přes cestu, přičemž jsme zjistily, že tam mají na semaforech odpočet v sekundách.
Vistárie kvetou úplně všude
Hotel, kde jsme měly strávit pět nocí, se jmenoval The Capital a příjemně nás překvapil. Na Bookingu měli jenom jednu fotku a bály jsme se, že budeme mít malou společnou postel, ale nakonec tam byly dvě. Abych je nepřechválila. Dveře do koupelny nešly zavřít, tedy šly, ale za hrozných zvuků.
Koupily jsme si vstupenky do Palácio Nacional v Sintře, Palácio Pena a Quinta da Regaleira. V Peně a Regaleiře mají vstupenky na přesný čas, do Palácio Nacional můžete přijít, kdy chcete. Taky jsme si chtěly koupit vstupenky do Maurského hradu, ale systém 2× spadl. A pak jsme šly spát, protože už jsme toho všeho měly dost.
