Frýdlant. Hrad, nebo zámek?

Cesta k zámku Frýdlant netrvala dlouho. Na parkovišti jsme zaplatily 50 Kč, což bylo mnohem příjemnější než 50 Zl. A jeho dvojitý název krásně uzavírá mou počátečný úvahu, kudy přesně vede hranice mezi hradem a zámkem, na kterou jsme nenašli uspokojivou a vyčerpávající odpověď.

Ale musím říct, že mě po všech těch krásně opravených a udržovaných hradech v Polsku zamrzelo, že Frýdlant vedle nich působí jako ošumělá Popelka. Na jenom křídle je sice lešení, takže se opravuje, ale zbytek je zašlý a začernalý.

Hrad nebyl postaven jako obrana proti polským útokům, ale jako ochrana obchodní stezky. Něco mi říká, že se ve nás středověku Poláci báli víc, než my jich. Hlavní věž Indica, která má zdi silné 4 m, byla podle pověsti postavena už v roce 1014, ale první písemný zmínka je až z roku 1278 a to v souvislosti s Přemyslem Otakarem II., který ho údajně odňal nepříliš loyálním Ronovcům a prodal ho Biberštejnům. Ronovce znám, ale o Biberštejnech jsem slyšela prvně. Frýdlantská větev Biberštejnů vymřela v roce 1551 a koruna panství prohlásila za odumřelé léno.

Následně ho koupili Redernové, kteří ho drželi až do doby, kdy se zapletli do stavovského povstání na té špatné straně, v důsledku čehož ho získal nejznámější majitel, Albrecht z Valdštejna. Po jeho vraždě získal panství Matyáš Gallas, jeden ze spiklenců. A pak že se po vlastní oběti nedědí. Rod si hrad udržel až do roku 1945, kdy byl konfiskován.

Absolvovaly jsme oba okruhy, hradní i zámecký, kastelánské křídlo bylo zrovna v rekonstrukci. Je tam spousta zajímavých exponátů, ale moji pozornost upoutalo něco, co přebilo všechno ostatní. Našla jsem obraz člověka, o kterém jsem okamžitě usoudila, že je vlkodlak. A ve vedlejší místnosti byl obraz vlka. To se nedalo přehlédnout. Upozornila jsem na to Margi a ta mi řekla, ať už toho strašení nechám. On je to těžké. Když se něčeho chytnu, dělá mi problém to pustit.

Po prohlídce jsem odvezla Margi do Liberce k autobusovému nádraží, kde se nedalo zaparkovat, takže jsem skončila někde ve svahu s kočičí dlažbou, po které pak chudák musela šplhat s kufrem dolů. A mě navigace protáhla takovými částmi města, o kterých, podle mě, nikdy neslyšeli ani mnozí místní.

Cesta do Mimoně probíhala velice přerušovaně, protože mi střídavě volaly Margi a Verča, takže trvala déle, než by musela. Když jsem Verči předala suvenýry, vybalila jsem na ni jazykový problém s jahodou. „Oni tam před hranicemi už nepíšou truskawki, ale jagody, aby jim Češi rozuměli.“ - „Jenomže jagoda je borůvka, víš?“ poučila mě. A pak jsme se vykecávaly asi do dvou do noci.

Ráno Verča připravila snídani jako z amerického filmu a jely jsme na zahradu grilovat. Odborně jsem štípala dřevo a Verča si mě u toho natáčela, aby měla důkaz, že jsem si to udělala sama, kdyby se mi něco stalo. Bylo tam super a vůbec se mi nechtělo domů, ale měla jsem před sebou čtyři hodiny cesty, spíš pět, protože je třeba se čas od času někde zastavit na záchod a na kafe.

Cestu jsem nakonec zvládla jsem líp, než jsem čekala. Dožral mě jenom jeden řidič, který jel zbytečně pomalu a opruzoval. Když se mi konečně povedlo ho předjet, zjistila jsem, že je to, no ano, Polák.

Když jsem sjela z Mohelnického kopce, nabyla jsem dojmu, že už jsem doma, kterýžto pocit se mě obvykle zmocňuje až někde u Hranic. U Hranic na Moravě, ne u státních hranic. I když ony jsou ty státní hranice našemu domu blíž než Hranice na Moravě. Ty severní. A vlastně i východní.

Domů jsem dorazila ještě za světla a plynule jsem navázala na grilování, tentokrát s rodinou. Margi šťastně vyzvedla Brada na letišti. Všechno dopadlo dobře. Patříme mezi těch několik málo vyvolených, kterým se podařilo jít do pekla a vrátit se zase zpátky.