Almada: Socha Cristo Rei a kulturní šok v autobuse

Po prohlídce věže jsme měly opustit Lisabon. To jsme ovšem v té chvíli nevěděly. Almadu, kde stojí socha Cristo Rei, jsme považovaly za městskou čtvrť Lisabonu. Proto nás překvapilo, že jsme musely platit za autobus. Ale popořádku.

Navigace nás poslala zpátky ke klášteru, odkud jel autobus 272, kterým jsme původně přijely. Vystoupily jsme na zastávce Alcântara, přešly jsme přes cestu a našly si autobus, kterým jsme měly pokračovat. Ten autobus měl čtyřmístné číslo. Že je to problém jsme pochopily ve chvíli, kdy jsme zjistily, že nám nefunguje naše přednabitá celodenní kartička navegante.

Převezl nás přes most 25. dubna, v portugalštině 25 de abril, kterému jsme okamžitě po té, co jsme ho uviděl, začaly říkat Nuselák, ačkoliv se mu vůbec nepodobá. Je to tříproudová dálnice na estuárem. Vystoupily jsme u dálnice ve velmi ošklivém prostředí a vydaly se, jak jinak, do kopce.

Před parčíkem, který obklopuje sochu, je zastávka, ze kterého jezdí autobusy do přístavu. Tím jsme se hodlaly vrátit.

V pokladně nám řekli, že je tam výtah a 74 schodů. No, v pokladně. Byli tam čároví funkcionáři a automaty na vstupenky. Jelikož mám fobii z výšek a socha se mi nelíbila už zespoda, podobně jako Eiffelovka, nechala jsem Margi jít nahoru samotnou, pokochala jsem se vyhlídkou ze spodní terasy a pak jsem se uchýlila do stínu pod strom v parku před sochou.

Památník vznikl v letech 1949-1959. Podstavec má 82 m, socha samotná pak 28 m. S celkovou výškou 110 m je to 6. nejvyšší socha na světě a nejvyšší socha v Portugalsku. Nelze přehlédnout, že byla inspirovaná Kristovou sochou v Riu, kde ji viděl tehdejší kardinál Manuela Gonçalves Cerejeira.

Pomník byl postaven také jako splnění slibu složeného v roce 1940 ve Fatimě. Shromáždění tehdy prosili boha, aby Portugalsko ušetřil účasti ve 2. sv. válce.

Když se Margi vrátila z prohlídky, vydaly jsme se na autobusovou zastávku. Autobus měl jet 18:20 nebo tak nějak a na zastávce bylo celkem dost lidí. Zastávka je konečná, takže je tam kruháček. A po celou dobu, co jsme čekali, po tom kruháčku přijížděla a odjížděla auta, jejichž řidiči se ptali, jestli nechceme taxi do přístavu. Nevím, co člověka vede k tomu, aby se ptal lidí na autobusové zastávce na taxi, ale nejsem Portugalec.

A pak přišel největší kulturní šok za celou naši dovolenou. Přijel mikrobus. Byl prázdný. Uvnitř byli dva kontrolóři a babka. Nevím, jestli řešili pokutu, ale manipulovali tam s tou jejich slavnou žlutou papírovou kartou, a nesmělo se nastupovat. A to autobus přijel s půlhodinovým zpožděním.

Teď dávejte dobrý pozor, ať neztratíte nit. Představte si situaci. Autobus je prázdný, jsou v něm jenom dva kontrolóři, kteří v přímém přenosu, v reálném čase na vlastní oči vidí, jak šofér nastupujícím cestujícím prodává jízdenky. Takže si nabeton jsou jistí, že nejedete načerno. A sotva dosednete, přijdou a ty lístky vám zkontrolují. Jsou dva. Na deset lidí. Asi fakt musí mít uměle vytvořená místa. Když jsme ráno jely ke klášteru, taky přišel revizor. Ale ten nás neviděl nastupovat, takže logicky nemohl vědět, jestli nejedeme načerno. Ale tohle? Opět jsem zalitovala, že neumím portugalsky a nemůžu jim od srdce sdělit svůj názor.

Dojely jsme do přístavu na trajekt, kde vznikly další komplikace, kvůli dobíjecím kartám. Karta se nedala dobít, protože byla nabitá jako celodenní. Takže jsme si kvůli té jedné jízdě musely koupit novou.

Pluly jsme asi deset minut a loď přistála v Cais do Sodré. Odtud naštěstí přímo jelo zelené metro na naši oblíbenou přestupní stanici Markýz de Pombal. Mimochodem, markýz de Pombal je kontroverzní osobnost. Byl to neurozený oblíbenec Josefa II., takový Struensee, Godoy, Potěmkin a podobní lidé, kteří se dostanou k moci a král je protěžuje, zatímco zbytek země je nenávidí. Pombal zachránil, co se dalo, po zemětřesení v roce 1755, byl jediný, kdo podnikl kompetentní kroky, ale za jakou cenu.

U markýze jsme přestoupily na „naši“ žlutou a za chvíli jsme byly doma. Byl to dlouhý, únavný, horký den.