Článek
Výtah byl mimo provoz, takže jsme se jenom vyfotily u zábradlí před vstupem na plošinu a šly jsme dolů po svých.
Výtah Santa Justa navrhl inženýr Raul Mesnier de Ponsard, který se narodil ve městě Porto francouzským rodičům. Stavba byla započata v roce 1900, dokončena byla v roce 1902. Je vysoký 45 metrů a je vybaven dvěma kabinami s dřevěným interiérem. Každá kabina pojme 24 pasažérů.
V uličkách jsme se zapletly a musely se vracet do schodů. Jestli má někdo pocit, že když jde do přístavu, jde se směrem dolů, tak… tento pocit je mylný.
Výhled z terasy u ikonického výtahu Santa Justa
I tak se nám podařilo přijít na náměstí Praça do Comércio, kde jsme zjistily, že Arco da Victória se opravuje. Na tomto náměstí je značka, kterou jsem ještě nikdy neviděla a doufám, že už ji nikdy neuvidím. Pokud přijde tsunami, prchejte tímto směrem. Tyto značky jsou umístěny podél celého břehu řeky a jsou součástí systému včasného varování. Od roku 1755 na Lisabon tsunami neudeřila.
Náměstí je zde právě od tohoto roku, do zemětřesení tady stál palác Ribeira, tj. „Říční palác“, který byl od roku 1511 sídlem králů. Přesunul se sem Manuel I., do té doby králové sílili v hradě sv. Jiří. Na kopci.
Více informací na mém kanále
Zemětřesení palác zničilo a na jeho místě vzniklo náměstí, které představovalo velkolepý vstup do Lisabonu. A ano, bylo součástí plánů na rekonstrukci od markýze de Pombal. 1. února 1908 se zde stali obětí atentátu král Carlos a jeho syn, korunní princ Luís Filipe. Král, královna a jejich syn se vraceli ze zimní lovecké sezóny. Vlak, kterým jeli, vykolejil, což zapříčinilo tříhodinové zpoždění. Pak pokračovali parníkem, který mířil do Cais das Colunas, což je přístav u náměstí Comércio. I přes napjatou situaci se král rozhodl cestovat v otevřeném kočáře, aby demonstroval, že je všechno v pořádku.
Uprostřed náměstí je socha krále Josefa I., za jehož vlády došlo v roce 1755 k zemětřesení
Když kočár přijel na západní stranu náměstí, ozval se výstřel, který odstartoval další střelbu. Král byl zasažen do krku a byl na místě mrtev. Přesto byl zasažen znovu do ramene. Pak do kočáru naskočil další atentátník, který na krále vystřelil ještě jednou. Královna ho bila tím, jediným, co měla k dispozici, kyticí květin. Atentátník se obrátil k princi a vystřelil na něj, zranil ho, ale nezabil. Princ na něj vypálil čtyři rány z revolveru, kterým se už před cestou z opatrnosti ozbrojil, takže útočník z kočáru spadl. Jakmile se ale postavil, stal se princ terčem dalších výstřelů. Strhla se rvačka, který se zúčastnil i mladší syn královského páru, Manuel. V kočáře nejel, protože se vrátil již o několik dní dříve, aby se připravil na zkoušky v námořní škole, a na zbytek rodiny čekal na Praça do Comércio. Během rvačky byl zraněn do ruky.
Tato značka nám říká, kudy máme prchat v případě, že se na Lisabon přižene tsunami
Atentátníci byli zatčeni, kočímu se podařilo zajet do budovy Námořního arsenalu, kde už byli v bezpečí. Tam přijela Maria Pia, králova matka, a řekla královně Amélii: „Zabili mého syna!“ Ta jí odpověděla: „Mého taky.“ Byla to tatáž Maria Pia, která demonstrativně rozbila sklenici, když si chtěl její tchán připít se svou neurozenou manželkou. Princ Manuel se v 19 letech stal králem. Nebyl jím dlouho. 5. října 1910 byla vyhlášena republika. Manuel chtěl odjet do Porta, ale důstojníci lodi, na které plul, ho odvezli na Gibraltar, odkud odešel do exilu v Británii, kde v roce 1932 zemřel.
Poslední královskou návštěvou, která u Cais das Colunas přistála, byla v roce 1957 Alžběta II.
Na hlavním lisabonském náměstí jsme si daly ananas plněný Piña Coladou
Když jsme ke Cais das Colunas dorazily my, uviděly jsme stánek s ananasy. Ne, že by tam prodávali ananasy. Prodávali uříznuté, vydlabané ananasy naplněné Piña Coladou. Už jsme je viděly vícekrát a Margi řekla, že bychom si to měly dát, a ptala se mě, kolik jsem za ně ochotná dát. Řekla jsem, že maximálně 10 E. Šla se zeptat a vrátila se s informací, že to sice stojí 15 E, ale doplnění stojí 5 E a že nám dají 2 brčka. Takže se vejdeme do mého limitu.
První obsah jsme vycucly na posezení a šly jsme si pro to doplnění. Dozvěděly jsme se, že prodavač ananasů se jmenuje Alex a že doplnit si ho můžeme nechat na hradě, kam jsme měly namířeno, a že od něj máme pozdravovat Tatianu, která je z Cabo Verde.
Margi řekla, že si všichni myslí, že na hrad se s ananasem nikdo nepotáhne, ale to že neznají českou vynalézavost, a vytáhla z batohu igelitku.
Katedrála byla zklamání. Stojí na podivné křižovatce, na které je strašný hluk a mumraj
Pokračovaly jsem směrem k hradu, kolem katedrály, kterou jsme si taky hodlaly prohlédnout. Katedrála mě zklamala. Říká se jí Sé de Lisboa, přičemž sé znamená sedes episcopalis (sídlo biskupa). Podle archeologických výzkumů mělo místo kultovní význam již v antice, za vlády Maurů zde stála mešita Aljama, stavba křesťanského chrámu začala v roce 1147. Katedrála je 90 m dlouhá, 40 m široká a 12 m vysoká. Jsou zde královské hrobky a celá řada uměleckých děl.
Uvnitř jsme nebyly. Jednak jsme utrpěly rozčarování, protože před katedrálou je cosi jako trojúhelníková křižovatka se strašlivým mumrajem, a jednak se uvnitř platí vstupné a je tam přepážka. A kromě toho jsme měly ten prázdný ananas.
