Hel, Malbork a Gniew. Den, který nestál za nic

V úterý jsme se opět probudily do deště. A to v samém srdci nejhlubší pekelné propasti. Po snídani jsme si daly věci do auta a šly se porozhlédnout po okolí.

Nejdřív jsme došly k majáku, polsky latarnia morska. Před vchodem měli metr a info, že kdo je menší než 1,20 cm, nemůže nahoru. Tak jsem se skrčila, abych dokázala, že tam opravdu nebudu šplhat, protože jakožto řidič jsem cenná osoba a není možné, aby se mi udělalo zle. Margi tedy šla na maják sama a já jsem zamířila na konec světa, tj. na špičku kosy.

Nakonec jsem ale došla jenom do přístavu, kde jsem dostala pořádnou dávku studené mořské vody do xichtu, což mě otrávilo a vydala jsem se zpátky do kempu. Za hezkého počasí by ten kemp byl fajn. Ve sprchách si sice nebylo kam co pověsit, ale za předpokladu, že je krásně a máte jenom plavky a v nejhorším tričko a kraťasy, je to OK. S tím, že tam polezete se zimní bundou a deštníkem se zjevně nepočítalo. Záchody měli slušné, splachovací, a venku byla kuchyňka s příslušenstvím. Stan byl taky v pohodě, s předsíňkou a elektřinou uvnitř.

Akorát nevím, co bych tam dělala, kdyby se nedalo plavat, a ono se v Baltu moc plavat nedá, ani když nelije a nemrzne. Takovou dovolenou na prd jsem si zažila na ostrově Rujána, když mi bylo 14. Plavaly jsme za celé dva týdny asi dvakrát. Na poloostrově se nachází muzeum sviňuch, chovná stanice tuleňů, rybářské muzeum, muzeum obrany pobřeží a porůznu roztroušené zbytky vojenských opevnění a techniky z 2. sv. války. Ale to člověk zvládne za den, maximálně za dva, a tím to končí. Takže, podtrženo sečteno: koupat se tam moc nedá, kulturní vyžití je značně omezené – co tam chcete dělat? Jediným vysvětlením, které se opírá o počet hospod na metr čtvereční, je, že se tam jezdí pařit. Ale to se dá i jinde, ne?

Dopravní situace se na zpáteční cestě nezlepšíla. V protisměru po celé délce kosy proti nám jelo neskutečné množství aut. Zamysleme se nad tím. Je úterý dopoledne. Jste z tzv. Trojměstí, tj. Gdaňska, Gdyně, Sopot a přilehlých vesnic a městeček, takže vám moře není vzácné, protože víceméně bydlíte v přístavu. Lije jak z konve. A vy si řeknete, že je dobrý nápad jet na Hel, kde dohromady nic není. Taky se vám zdá, že to odporuje veškeré logice? A ne, není to tak, že to byli turisté zdaleka, kteří měli zaplacený termín, a tak tam prostě jeli. Pečlivě jsem se dívala na SPZ a byly místní. Jediné vysvětlení je, že tam jeli chlastat, a protože věděli, že večer bude neprůjezdná kolona, jeli už dopoledne. Nic jiného mě nenapadá.

Udělaly jsme si selfie na mořském pobřeží, když už jsme se táhly ten lán světa, a pak jsme pokračovaly bez zastávky až za Gdaňsk. Protože se řídíme staletími prověřenou moudrostí z pohádek, legend, mýtů a pověstí. Když tě propustí z pekla, běž. Nezastavuj se a už vůbec se neohlížej. A to ani na dopravní značku, která ti zakazuje se tam zdržovat více než pět minut. Ten, kdo ji tam umístil, asi netušil, že tě kolona donutí ji porušit. Ale měl to vědět. Tady jsou kolony pořád. Nevím, jestli je to nedostatečnou hustotou silniční sítě, nebo tím, že jsou tady špatní řidiči. Známí, se kterými jsem na toto téma rozhořčeně diskutovala, jsou toho názoru, že je to kombinace obojího. Protože prostě trčíte nebo popojíždíte i v dědině o pěti chalupách, kde široko daleko nic není.

Protrpěly jsme to tedy až za Gdaňsk, kde se silnice vyčistila a najednou se dalo dýchat. A především jet. Na parkoviště před hradem Malbork jsme dorazily za urputné průtrže mračen. Přesto jsme neohroženě vyrazily na prohlídku. Hrad jsme neviděly. Vstupné bylo vyprodané. Měli jenom lístky na prohlídku nádvoří, ale o ty jsme v tom dešti neměly zájem. Ten den obecně nestál za nic.

Ale Malbork je impozantní. Není to ani tak hrad, jako spíš opevněné město. Mají tam kovovou desku s mapou řádových hradů. A zatímco všechny ostatní jsou tam znázorněny jako malé čtverečky a obdélníčky, Malbork je obrovský. No ano, je to největší řádový hrad v Evropě. A je dokonale zachovalý. Možná se tam ještě někdy vrátím, ale nejsem si tím zcela jistá.

Daly jsme si pirohy a zamířily na jih. Už cestou tam jsme před Kwidzynem míjely něco, co vypadalo jako červený Bratislavský hrad. Bylo to hranaté a mělo to čtyři věže a jmenuje se to tam Gniew. Jako hněv. Naprosto výmluvně to vystihovalo moji náladu. Takže teď, když nám nečekaně vzniklo volné časové okno, jsme k tomu hradu vyjely, ať máme aspoň něco. Už bylo zavřeno, tak jsme si hrad aspoň obešly a udělaly si fotky s mým fotogenickým průhledným deštníkem. A vyrazily jsme na cestu, protože nás čekal druhý nejdelší přejezd, a do Poznaně nám ještě zbývalo nějakých 250 km.

Silnice už byla v pohodě průjezdná, ale zato řádně rozkopaná, a nebyly tam pumpy. Což mě dožralo zejména proto, že mi blikla rezerva a dost nutně jsem ji potřebovala. Margi zapla svoji navigaci, aby našla nějakou mimo dálnici. Jenomže má americkou navigaci a tak jsme skončily na nějaké lesní cestě, kde jsem utrpěla výbuch zuřivosti. Mám sice pojištění autoasistence i v zahraničí, ale člověk opravdu nechce čekat na odtahovku jenom proto, že netrefil na pumpu.

No, pumpu jsme nakonec našly, auto dostalo naftu a já kafe a svět byl zase v pořádku. Do Poznaně jsme dojely za tmy a parkoviště před hotelem jsme našly bez problémů. Bohužel nás poslali na jiné parkoviště, což znamenalo objet celý blok. Ale kam se to hrabe na Toruň. V hotelu byla v horním patře kuchyňka a jídelna a z terasy byl krásný výhled. Ono nebylo moc co zkazit, den nestál za nic.