Hohenschwangau: Ztracená legenda o labuti

Pátý den ráno jsme se probudili ve Vlkodlakově a posnídali jsme ze snídaňových balíčků, které jsme si objednali u majitelů penzionu, Margi si vyfotila kozy, krávy, slepice a králíky a mě s kohoutem a vyrazili jsme do Hohenschwangau. Majitelům onoho statku je třeba dát kredit za to, že brali karty.

Projížděli jsme městem Füssen, které vypadalo zajímavě, a vcelku mě mrzí, že jsme se tam nezastavili. Mají tam hrad. No jo no, ale za rohem je Neuschwanstein, takže je ten jejich hrad taková Popelka. Nevím, kde přesně jsme překročili hranice, nikdo nás nekontroloval.

Přijeli jsme na parkoviště a vykročili k zámku Hohenschwangau. Vstupenky jsme měli koupené předem. Tady bych se ráda zastavila. Pokud si vstupenky kupujete on-line, jsou dražší, než když si je kupujete v kase. Je to nějaký manipulační poplatek, nebo jak tomu říkají, je to 2,50 euro a je to krádež za bílého dne. Místo, aby byli rádi, že prodají vstupenky, ještě vás oberou. Normální lidi mívají on-line vstupenky levnější. Ale, máme Neuschwanstein, který nikdo jiný nemá, můžeme si dovolit cokoli, a lidi stejně přijdou. I my jsme přišli, ale to mi nezabrání konstatovat, že je to zavrženíhodné.

Vstupenky jsme kupovali, myslím, v Salzburgu, aby se nestalo, že Neuschwanstein neuvidíme. Při té příležitosti jsme zjistili, že se tam musí jet buď autobusem nebo bryčkou, nebo je to asi 40 minut pěšky do kopce. Nevím, kolik stála bryčka, ale autobus stál kolem 3 euro 1 cesta a kolem 5 euro zpáteční.

Protože jsme chtěli prohlídku s audioprůvodcem v mateřském jazyce, po delším dohadování jsme koupili vstupenky na 11:00 na Hohenschwangau a na 16:30 na Neuschwanstein. Jinak bychom museli být na Neuschwansteinu už v 9 ráno, což by s přesunem znamenalo, že musíme být nejpozději v 8 na parkovišti, a to by zase znamenalo brzo vstávat. Tříhodinovou pauzu jsme hodlali vyplnit buď obědem, nebo návštěvou Muzea bavorských králů.

Dorazili jsme tedy pod kopec, na kterém stojí Hohenschwangau, a dozvěděli si, že je to cca 220 m.

Tento zámek nedal postavil Ludvík II., ale jeho otec Maxmilián II. A to místě, kde už předtím stála starší zřícenina. Vzhledem ke své poloze je zahrada maličká jako dlaň, ale jsou z ní fantastické výhledy. Na obě jezera. Ze strany, kde je městečko, je to Alpsee, ze druhé strany je to, překvapivě, Schwansee. Navzdory tomu sugestivnímu názvu tam žádné labutě nebyly.

A propos, labutě. Jak ve jménu Hohenschwangau, tak ve jméně Neuschwanstein slyšíme základ Schwan, tedy labuť. Labuť nebyla výmyslem Ludvíka, ani jeho otce. Dlouho před nimi, hodně dlouho, konkrétně od roku 955, už tady žil rod pánů ze Schwangau. Hledala jsem legendy o labutích. Nenašla jsem je. Kromě Lohengrina, pochopitelně. Podle všeho pochází legenda o labutím rytíři z počátku 13. století a v Německu ji zpopularizoval Wolfram von Eschenbach, který pocházel z Ansbachu a žil na hradě Wartburg. Ansbach je od Hohenschwangau vzdálený 225 km, Wartburg 500 km. Mezi počátky rodu von Schwangau a vznikem legendy je 200 let.

Nevím, nerozumím tomu, nevidím cestičku, po které to putovalo. Čekala jsem nějaké spojení labutí s touhle oblastí, místní pověsti a tak. Ale nenašla jsem nic. Jediné vysvětlení by se mohlo týkat osoby Hiltbolta ze Schwangau, což je jeden z prvních známých členů tohoto rodu, a povoláním byl básník, přesněji řečeno minnesänger. Minne je německé slovo pro lásku. A do písní o lásce by se labuť hodila. Ale nevím, jeho dílo neznám. Kromě toho mě napadá antický odkaz na Lédu s labutí.

V zámku se opět nesmělo fotit. Dozvěděli jsme se o tom, že historizující malíři chtěli vzbuzovat pouze krásný a harmonický vizuální dojem, a proto na zdi vidíme bitvu bez jediné kapky krve. Ludvík a jeho bratr Otto na zámku vyrůstali. Margi říká, že pak nemůže být divu, že Ludvík chtěl otce trumfnout a postavit něco ještě krásnějšího. Interiér je krásně zrekonstruovaný a je jiný než zámky, které vídáme obvykle. Byla jsem prostě nadšená. Po celém zámku jsou na zdech vyobrazené staré německé legendy. Včetně popisků, aby se v nich orientovali i ti, kteří je neznají nazpaměť.

V obchodě se suvenýry na hradě jsem viděla knihu Legendy na Hohenschwangau a chtěla jsem si ji koupit. Jelikož se mi ji ale nechtělo celý den tahat s sebou, což by neprospělo ani mně, ani knize, rozhodla jsem se, že si ji koupím někde dole ve městě, protože určitě bude všude.

Po prohlídce jsme šli dolů a koupili jsme si lístky na kyvadlový autobus na Neuschwanstein, přičemž jsme se ujistili, že lístky platí na jakýkoli autobus, ne na ten konkrétní, který právě stojí na nástupišti. Jak jsme tak pozorovali dění, zjistili jsme, že do autobusu vezmou tolik lidí, kolik se vejde, a ostatní mají smůlu.

Domluvili se tedy, že půjdeme na autobus ve 3, protože kdyby nás nevzali, a museli jsme jet dalším, stejně prohlídku stihneme. Margi s Bradem měli v úmyslu jít zpátky pěšky, mně se nechtělo do kopce, tak jsem si koupila i zpáteční, protože jsem si podle popisu na webu slibovala, že zatímco na zámek budeme šplhat, k autobusu to bude z kopce. Nebyla to pravda. Na webu lžou.

Potom jsme šli do Muzea bavorských králů. Upřímně řečeno, když si tuhle prohlídku necháte ujít, o nic nepřijdete. Nic moc tam není. Jediné, co je tam opravdu krásné, jsou tzv. nástolce, což jsou servírovací podnosy s všemožnými plastikami. Měly prý ozvláštnit nudnou hostinu, ale podle mě slouží hlavně k tomu, aby na sebe neviděli lidé, kteří sedí naproti sobě. Jsou to sice umělecká díla, ale já bych to na stole nechtěla. Protože mi lidé, s nimiž u stolu sedím, přijdou důležitější než to, co je na stole.

Kromě jsem slovo nástolec slyšela poprvé v životě, a to už jsem navštívila hodně zámků. V Bavorsku to sice prezentovali, jako by to byla ta nejobvyklejší věc na světě, ale já si stejně myslím, že je to místní specifikum, něco jako toaletní věž na hradech v Polsku.

Prohlídku muzea jsem skončila podstatně dříve, než Brad a Margi a tak jsem se vydala shánět tu knihu. Nikde nebyla. A tak jsem se musela sebrat a vyšplhat pro ni znova nahoru na hrad. Udělala jsem to. Protože když nedostanu, co chci, bývám z toho otrávená. S knihou v tašce jsem vítězoslavně zamířila do auta, abych ji tam uložila a nemusela ji tahat na Neuschwanstein. Preventivně jsem si koupila i brožuru Legendy na Neuschwansteinu a průvodce po všech Ludvíkových zámcích. Aby se situace neopakovala.

Na parkoviště mi volala Margi, že sedí v restauraci u Alpsee. Ptala se, kde jsem a jestli za nimi přijdu, nebo jestli se sejdeme někde jinde. Vylíčila jsem jí svou anabázi s knihou a řekla, že se asi stavím do stánku s hot-dogy, že tam budou lepší ceny. Nebyly. A Brad byl otrávený, že musel opustit vyhlídku u jezera. Jelikož jsme stejně museli zpátky do kopce ke stanovišti kyvadlových autobusů, vrátili jsme se k jezeru a všichni byli šťastní. Dali jsme si zbytky od snídaně, já jsem si dala kávu se zmrzlinou, Brad s Margi pivo.

Počasí se vyjasnilo a znova jsme museli konstatovat, že je tady krásně a že chápeme, proč se tady Ludvíkovi a jeho rodině tak líbilo. Teď je tam samozřejmě hlava na hlavě, ale v době, kdy to nebyla turistická past a obyvatelé si mohli užívat klid a mír a výhled na hory a jezera to musela být oáza pro duši. Ovšem, těžko říct, co se tady děje, když v zimě napadne metr sněhu. V tuhle chvíli ale bylo hezky a my jsme si užívali příjemné posezení.