Treviso: Tisíc a jedna freska

Poslední den dovolené byl takový všelijaký. Bylo to způsobeno hlavně tím, že jsem měla odletět až ve 22 hodin, od 6 je všechno zavřené a všude je tma. Naštěstí bylo možné nechat si zavazadla v hotelu i po odhlášení, a tak jsem toho vděčně využila.

Nejdřív jsem šla na prohlídku katedrály. Je zasvěcena sv. Petru apoštolovi a hlavní průčelí vypadá jako antický chrám, což je nezvyklé a je to příjemná změna. U vchodu jsou dva lvi z románského období. Katedrála byla mnohokrát přestavovaná, podle archeologických nálezů pochází už ze 6. století.

Interiér je čistý a v zásadě prázdný, takže může vyniknout množství fresek, kterými je vyzdobený. Jsou tam prosklené rakve s ostatky mučedníků. Jsou tam vidět mumie pokryté stříbrem. Dřív mi to tak nevadilo, ale poslední dobou mi ten kult smrti vadí víc a víc. Nejslavnější dílo, které můžeme vidět, je Tizianův oltářní obraz Zvěstování.

Krypta je románská a našla jsem tam první středověké fresky, u kterých mě udivilo jednak jejich množství a jednak to, jak výrazně jsou stále barevné. U nás jsem většinou vybledlé až nezřetelné, tady jsou barvy pořád zářivé.

Z krypty vedou dveře do muzea, kde jsem narazila na dvě paní a jednoho pána, kteří také šli na prohlídku. Jedna paní začala s průvodkyní mluvit anglicky a ta se jí ptala, odkud jsou. „Czech republic,“ odpověděla. „Jé, já jsem taky od nás!“ vykřikla jsem radostně. Člověk by neřekl, jak moc ho po týdnu mluvního půstu potěší prohodit pár slov v mateřské jazyce. Chvíli jsme se tedy bavili, kdo tam co dělá, a pak řekli, že v tom muzeu jsou ornáty a tak, a že nejdřív půjdou do města, a pak se sem případně vrátí. Nechtělo se mi tam zůstávat sama v jazykovém vakuu a tak jsem šla s nimi. Před katedrálou jsme se rozloučili a já jsem zamířila do muzea umění v bývalém klášteře sv. Kateřiny. A taky už jsem měla hlad.

Protože jsem předpokládala, že v muzeu budou mít WC, našla jsem odvahu a zašla se najíst. Cestou ke klášteru jsem viděla cedule, které zvaly na výstavu Od Picassa k von Goghovi, což mě vyděsilo, protože modernímu umění neholduji. Vešla jsem dovnitř s úmyslem koupit si lístky do části, kde je klasické umění, a hned u vchodu jsem byla odchycena zaměstnancem, který se mě ptal, jestli jdu na „mostra“ nebo „esibizione“.

Nevěděla jsem, co chce vědět, tak jsem řekla „museo“ a on mi začal vysvětlovat, že „esibizione“ je ten Picasso a van Gogh, kdežto „mostra“ jsou archeologické nálezy a tak. Je jasné, co jsem chtěla, a řekla jsem si o lístek. Bylo mi řečeno, že je to zdarma, dostala jsem návštěvnickou kartičku na připnutí a na svůj papírový seznam si napsali, že jsem z ČR. Pak mi slečna ukázala, že nahoře jsou obrazy, dole jsou archeologické nálezy, a pak že si mám dokola projít ambit.

Obrazy byly velmi krásné, většinou církevního charakteru. Měly jasné barvy. U nás většinou tak výrazné barvy nemají. Asi to nebude tím, že by měli lepší restaurátory, patrně byly barvy výraznější od začátku. Prošla jsem si všechny sály a udělala si fotky a pak jsem sešla do přízemí.

Tam jsou nálezy od doby kamenné nebo železné, pazourky a podobně, ale nejzajímavější je model římského domu a vykopávky z římské doby. Treviso se tenkrát jmenovalo Tarvisio. Byly tam mozaiky a náhrobky a především tam bylo WC. Ano, je to přízemní, ale co se dá dělat. Navíc WC nebylo v přízemí, ale v podzemí.

To nejlepší mě ale teprve čekalo. Vyšla jsem na ambit a našla další mimořádně dobře zachované středověké fresky. Viděla jsem dveře a zkusila, jestli jsou otevřené. A zůstala jsem tam stát s otevřenou pusou. Protože tolik fresek v tak dobrém stavu jsem ještě nikdy neviděla.

Uprostřed kostela jsou vystavené desky, na kterých jsou… fresky vysekané ze stěny. Je to cyklus Život sv. Uršuly a fresky byly na konci 19. zachráněny z kostela sv. Markéty, kde je objevil opat Luigi Bailo. Za pomoci mladých umělců Antonia Carliniho a Girolama Bottera se podařilo přenést pomalovanou sádru na dřevěné rány a zachránit tak celkem 120 m² fresek. Bylo to jedno z oněch ohromujících překvapení, se čas od času vyskytnou, když člověk nemá přesný plán a dopředu nenastuduje, co chce vidět. Bylo to prostě neuvěřitelné.

Z muzea jsem šla na hlavní náměstí, k Prsaté fontáně, z jejíchž prsou prý kdysi prýštilo červené a bílé víno, taky jsem našla několik vodních kol a malebné místo, kde bych ráda bydlela.

Nakonec jsem zamířila ke kostelu sv. Mikuláše, kde také mají být fresky. Když jsem tam přišla, bylo před kostelem 5 nebo 6 velkých hasičských aut, ve vchodu stáli dva hasiči a po cestě přicházel chlap v maskáčích. Pochopila jsem, že tady mi pšenka nepokvete, a vrátila jsem se k pomníku hrdinů. Tam se s hlasitým houkáním začala sjíždět policejní auta. Nevím, co se tam dělo, ale byl to jasný signál, že je čas odejít. Vyzvedla jsem si kufry a s ulehčením zjistila, že nic nechybí.