Z Trevisa do Krakova: Nekonečné čekání na letadlo

Nastoupila jsem do letištního transferu, který zrovna přijížděl, a hodala zbývajích 5 hodin strávit v nějaké restauraci v letištní hale. Chyba lávky. Letiště je maličké a nevhodné na čekání. Dole v hale je lešení, na kterém je nápis slibující, že tam bude kavárna.

Naštěstí jsem měla jsem zjištěno, že přes cestu od letiště je nákupní centrum. Chtěla jsem si tam najít restauraci a strávit čas do odletu. Ale přišlo další rozčarování. Není to nákupní centrum jako u nás, s uzavřeným vnitřním prostorem. Je to řada obchodů kolem parkoviště nepravidelného čtyřúhelníkového tvaru. Naštěstí jsem našla bistro, kde jsem si dala pizzu a tiramisu, když tedy má odtud pocházet.

Strávila jsem tam asi hodinu a pak jsem si fotila falešný sníh a vánoční výzdobu. Tohle čekání představovalo jeden ze dvou momentů, kdy mě mrzelo, že jsem tam sama. Ve dvou by to čekání ubíhalo líp a nebylo by to tak stresující. Druhý moment byla zrušená návštěva saliny v Bartlettě, kde jsem prostě potřebovala vyhecovat, sama jsem se k tomu nedokopala.

Svou roli pochopitelně sehrála i tma a to, že jsem prakticky neměla kde čekat. Ale nebyla to nějaká závažná deprese, byl to prostě jenom nepříjemný pocit. Aspoň vím, čemu se příště mám vyhnout. Měla jsem možnost letět z Milána, ale nechtěla jsem se tam kodrcat. Zpětně vidím, že by to nebylo tak skličující. Prostě jsem měla spleen, jaký na člověka padá, když zůstane sám dlouho ve tmě. Měla jsem ráno odjet do Benátek, bylo by mi to líp uteklo. Ale co už, stalo se.

Vrátila jsem se na letiště a vyjela do prvního patra. Tam se naštěstí dalo sedět a byl tam klid. Poněkud mě znepokojilo, že jsem na letence měla odlet 22:00, zatímco na tabuli svítilo 21:55. „Nejsem, nakonec, do prdele, na špatném letišti?“ tázala jsem se sama sebe a zkontrolovala jsem číslo letu. To sedělo. Asi hodinu jsem strávila před bezpečnostní kontrolou, protože tam bylo málo lidí, zatímco před branami bývá nával, přebalila jsem si věci, vytáhla jsem notebook, aby zas nebyl problém, a dokonce i vlhčené ubrousky a chleba.

Dlužno říct, že u bezpečnostní kontroly měli nejlepší systém, který jsem až dosud viděla. U každé přepážky bylo asi 5 míst, zaměstnanec tam vždycky pustil 5 lidí a přepážku zavřel. Takže každý měl svoje místo a nikdo se nepřetlačoval a nenaháněl. Zatímco v Bari mi řekli, že kufr nemám dávat do kontejneru, tady ho tam zase dát chtěli. A i když jsem PC vytáhla, problém stejně nastal. Zjebali mě, že ho do kontejneru nemám dávat nastojato, ale naležato. Člověk se holt nezavděčí. Za bezpečnostní kontrolou byl malý obchod, ve kterém se hromadili zmatení cestující, kteří, stejně jako já, nepochopili, že měli jít na druhou stranu do chodby, která vypadala nepřístupně.

V odletové hale bylo ohavně přeplněno. Vychytala jsem místo na masážním křesle, ale musela jsem ho opustit, abych si zašla na záchod. No… a na ten se šlo o patro výš po nejezdících schodech. Kokoti. V aplikaci mi navíc pořád vyskakovalo upozornění, že mám sledovat aktualizace kolem svého letu, protože v cílové destinaci je mlha. Ale na ceduli nepsali nic. Zvláštní bylo i to, že mi v aplikaci vyskočilo číslo brány mnohem dřív, než na tabuli. Nicméně, přesunula jsem se tam, protože tam bylo liduprázdno.

Pak došly 2 holky a začaly nás nahánět do fronty. On se tam nikdo nehrnul, protože když tam člověk jde dřív, než se fronta začne hýbat, stejně tam zbytečně stojí jak puk. Odbavily nás a postavily před dveře, na kterých bylo napsáno, že jsou pod alarmem, a že pokud se je někdo pokusí otevřít, bude potrestán podle zákona. Naštěstí jsme nemuseli čekat na autobus, k letadlu jsme šli pěšky. Byla jsem tam mezi prvními a sotva jsme si sedli, začali halekat do mikrofonu, že se máme usadit a nezdržovat odlet. Vcelku bezpředmětné, protože většina lidí ještě stála na schůdcích.

Odletěli jsme asi 22:05 a z okýnka jsme viděli bohužel jenom tmu. Navíc za mnou seděl nevychovaný spratek, který neustále vřískal a kopal mi do sedadla. No, přežila jsem to, aniž jsem na něj vystartovala. Dívala jsem se na Stepfordské paničky a podařilo se mi nevnímat ustavičné mletí posádky. Je to otravné. Prodávání losů v letadle mi fakt přijde padlé na hlavu. Mnohem lepší by bylo, kdyby nám třeba řekli, nad čím právě letíme. Přistáli jsme asi o čtvrt hodiny dřív, než bylo plánováno.

Jakmile mě pustili z letadla, vyklusala jsem z haly, ani jsem nešla na záchod, a hned jsem volala na parkoviště, aby pro mě přijeli. Auto tam bylo pozoruhodně rychle a pán se divil, že jsem tam sama. I já jsem se divila. Většinou se tam potkáte s dalšími lidmi, kteří jedou na stejné parkoviště. Když už jsme na parkoviště vjížděli, začali mi volat další cestující. Asi čekali na kufry nebo frontu na záchodě.

Naštěstí nebyl ani sníh, ani mlha, jenom drobně pršelo. Sedla jsem do auta a zamířila domů. Bylo po půlnoci. Fakt jsem čekala, že na silnicích bude klid. Nebyl. A Poláci fakt špatně řídí. Představte si dálnici, která má 3 pruhy a je na ní 140 km/h. V Polsku jede v prostředním pruhu dodávka rychlostí 92 km/h a má zapnuté dálkáče. A v tom prostředním pruhu jede přesto, že v pravém nikdo není. Byla jsem převelice šťastná, když jsem překročila hranice. Doma jsem byla někdy kolem půl třetí ráno.

A na závěr si to spočítáme. Celkové náklady byly 17 356 Kč, z toho 9 342 Kč za dopravu, 6 573 Kč za ubytování a 552 Kč za vstupné. Ubytování v Andrii jsem ale hradila z benefitu od zaměstnavatele, takže to vychází 14 452 Kč. Mohla jsem ušetřit 2 255 Kč za pojištění, jak půjčeného auta, tak autoasistence na své auto v zahraničí, ale není to tak významná částka, abych si za ni nekoupila klid v duši.

Za to, že jsem jela sama, jsem přeplatila 5 592 Kč, což jsou náklady na auta a ubytování, které by se vydělily dvěma. Takže ve dvou, s platbou přes benefit, by to bylo bývalo vyšlo 8 860 Kč.

A to je k italskému letovému týdnu už opravdu všechno.