Článek
Po Maxmiliánově odchodu se Miramare stal letním sídlem Habsburků. V roce 1882 se zde ubytovali Franz Josef a Sissi, která zde pobývala opakovaně, tuším, že asi 14×. Hosty zde byli i korunní princ Rudolf a jeho manželka Stefanie Belgická, Charlottina neteř, František Ferdinand d´Este a také poslední rakouský císař Karel I. s manželkou Zitou.
Na téhle vyhlídce rádi strávíte věčnost
Když vypukla 1. sv. válka, byl veškerý mobiliář převezen do Vídně, zámek na podzim roku 1919 připadl Itálii a od roku 1929 byl otevřen pro veřejnost. Pak byl ale zrekonstruován jako rezidence Amadea Savojského a jeho rodinu. Pobývali zde v letech 1931-1943, pak byl do roku 1945 obsazen německými vojsky. V letech 1946-1954 sloužil jako velitelství spojeneckých sil, přístupný veřejnosti je od roku 1955.
Více informací na mém kanále:
Akutální výstavy
Od roku 2023 je zde vystaveno Charlottino žezlo, které obdržela v roce 1864 darem od městské rady San Juan del Rio. V aukci ho získala ho nadace CRTrieste za 120 000 E. Je dlouhé 34 cm, zdobené 22karátový zlatem a poseté diamanty, rubíny a smaragdy. Zachovalo se i původní pouzdro.
Charlottino žezlo má zámek dlouhodobě zapůjčené
V současnosti je zde výstava Ars Botanica, jejíž součástí jsou esteticky krásné ilustrace květin. Cílem kurátorů bylo vybudovat most mezi skutečnou zahradou venku a papírovou zahradou v knihovně.
Najdete tu i sbírku nádherných ilustrací květin
Do horního patra vede dvojité schodiště a je z něj průhled dolů do haly. Pokoje jsou reprezentační, většinou rudé a zlaté. V trůnním sále je velký habsburské rodokmen, při jehož prohlídce mě vyrušovali tři chlapi, kteří stěhovali klavír.
Ttůnnímu sálu vévodí habsburský rodokmen
Zámecké molo a park
Nejdřív jsem chtěla odjet vlakem ve 14:04, abych stihla ještě terstský hrad, ale během prohlídky jsem došla k názoru, že se mi tady líbí mnohem více než v Terstu, a přehodnotila jsem to. Našla jsem si vlak v 15:12, případně v 15:29. Další jel až po páté hodině, a to už je jednak tma a jednak se park zavírá už ve 4.
Vedle malého parčíku je ještě velký park
Šla jsem si obejít zámek po terase a užít si vyhlídku na moře, pak jsem sešla na molo, ze kterého je krásný, fotogenický výhled. Po pravdě řečeno, nejlepší výhled bude z moře, ale ten jsem z pochopitelných důvodů nemohla realizovat. Ráda bych se sem ještě vrátila, někdy v létě, kdy je možné koupit si plavbu. A kdy bude běloskvoucí zámek zářit proti modrému nebi a moři. Ale zase tady určitě budou davy lidí. To si člověk nevybere. Bylo pod mrakem, ale fotky i tak mají určité estetické kouzlo.
Maxmilián tady zřídil experimentální stanici
On je zámek obecně mimořádně fotogenický. Z parčíku před ním jsem pokračovala ještě do dalšího, který vede do kopce a místo bylo tak krásné, že jsem nedokázala odejít. Přezdívá se mu Park divů a určitě to není přehnané. Maxmilián, který se zajímal o botaniku, ho původně zamýšlel jako experimentální botanickou stanici.
Mraky daly fotkám vlastní estetické kouzlo
Trauma na stanici
Bohužel se čas nachýlil a já jsem se musela z překrásného zámku a parku odebrat na škaredé nádraží. Podchodem, do kterého bych v noci netrčila ani špičku nosu, jsem prošla na protilehlou stranu a nakoukla do staničního domku. Je zavřený a místo podlahy je díra v zemi. Já opravdu chápu, že vzhledem k počtu cestujících by bylo neekonomické tady mít živého výpravčího. Ale proč tady, sakra, nemůže být automat na lístky? Klidně jenom na karty, jestli se bojí, že by ho někdo vykradl. Hlavně, že tady mají 2 přístroje na oražení lístků. Jakých, když si je tady nekoupíte?!
Zámek a park jsem opouštěla opravdu nerada
Lístek jsem si tedy musela pracně koupit přes mobil. A když říkám pracně, myslím tím pracně. Protože když si kupujete lístek za euro 85 na stránkách Trenitalia, musíte tam vyplnit jméno, příjmení, datum narození a adresu. Je to otravné jak smrt. Je to stejně dementní jako u Českých drah. Chápu, že když někdo uplatňuje nějakou slevu, musí prokázat, že na ni má nárok. Ale pokud platíte plné jízdné, může být každému jedno, kdo na daném sedadle sedí. Prostě si neumí zajistit software, který kód po kontrole znehodnotí, a tak otravují platící cestující.
Lístek si nekoupíte. Ale označit si ho můžete
No, koupila jsem si lístek, a čekala na vlak. Smrákalo se, byla jsem tam sama, a prostředí bylo škaredé a nepřívětivé. Byl to Vlkodlakov. Nevím, co je mořskou alternativou vlkodlaka, ale určitě to tam žije a za nocí to chodí žrát osamělé pasažéry. Po koleji navíc projely nepříjemnou rychlostí dva osobní vlaky a jeden nákladní, který měl asi 5 km a dělal hrozný kravál. Na úzkém peróně nebylo kam uhnout a tak jsem musela přetrpět, že mi prosvištěl přímo před obličejem. Doufala jsem, že ještě někdo přijde, abych se ujistila, že jsem tady dobře, ale nikdo nepřišel. Když vlak přijel, zastavil a vysunuly se schůdky, strašně jsem si oddechla. Byla jsem připravena ujít těch 7 km do Terstu pěšky, i když jsem netušila, kudy bych měla jít. A byla jsem hluboce dotčena, že mi ten pracně koupený lístek nepřišel nikdo zkontrolovat. Stromek na nádraží ještě stále nebyl hotový.
Na nádraží jsem si konečně dala teplé jídlo
Po dvou dnech teplé jídlo
Zamířila jsem do nádražní restaurace, která byla hezká a útulná, a lámanou italštinou jsem si klopotně objednala pizzu, pistáciový cheesecake a capuccino. Když jsem viděla, že mi paní na tác místo pistáciového dává malinový, zmocnilo se mě zoufalství, ale když jsem zanaříkala: „pistacchio“ zasmála se a koláček vyměnila. Pak nastal další problém. Paní ďobala do pokladny a pak prohlásila: „Cassa bloccata!“ a šla volat někoho, kdo ji odblokuje. Poslala mě, ať jdu jíst, že to zaplatím později. Sotva jsem dosedla, vešlo do restaurace asi 6 policajtů. „Snad nemusí být hned tak zle!“ říkala jsem si. „Já jsem měla v úmyslu zaplatit!“ Ale samozřejmě šli jenom jíst a když se podařilo kasu zprovoznit, paní na mě zamávala a normálně jsem zaplatila.
Římské divadlo se bohužel neobtěžovali osvětlit
Tma to vylepší. A světýlka. Pokud tam jsou
Když je vyšla, byla už tma, a Terst už zase nebyl tak ošklivý jako za světla. Stihla jsem už jenom rozvaliny římského divadla, které se neobtěžovali osvětlit, a návštěvu srbského pravoslavného kostela, kde jsem ale nefotila, protože tam byli nějací věřící a já si nejsem jistá, jestli se tam fotit smí a nechtěla jsem se s nimi dohadovat a vyvolávat problémy.
Když jsme u toho dohadování. Jak v Miramaru, tak v Terstu jsem slyšela ruštinu, která nebyla ruština. Terst a okolí jsou ale v jistém smyslu italská exkláva na slovinském území, takže to patrně byla slovinština. Ostatně, nápisy tam byly italsky, anglicky, německy a v nějakém slovanském jazyce, který používá latinku.
Vrátila jsem se na pokoj a šla spát.
Zdroje: https://miramare.cultura.gov.it/en/events/lo-scettro-dellimperatrice/
https://miramare.cultura.gov.it/en/events/ars-botanica-giardini-di-carta/
https://miramare.cultura.gov.it/en/the-park/
