Traviata v Aréně

Ráno jsme si daly kafe, nasnídaly se ze včerejšího nákupu a znova jsme vyrazily do ulic. Vybraly jsme si několik domů, které by se nám tak líbily na bydlení, a prošly jsme si historické centrum. Cestou jsme si několikrát daly aperol spritz, protože je důležité být namazaný, a nepodcenily jsme ani kulturu. Ve zdejší katedrále je Tizianův obraz Nanebevzetí Panny Marie. V Juliině domě jsme nebyly. Jednak je tam vstupné už do dvora, a jednak je to fake. Prostě jim tam jezdilo tolik turistů hledat Juliin balkon, až jim namluvili, že je to tenhle.

Na náměstí Erbe, čili Bylinkové, byla asijská tržnice, a moje spolucestovatelky se tam cítily jako v ráji. Koupily si vějíře, protože je potřebovaly, a jiné blbosti. Pak už jsme se dostaly k Aréně, které jsme vytrvale říkaly koloseum, protože… vypadá jako koloseum. Když jsem říkala mamce, že jsem si myslela, že tam dojdu v teniskách a pak se převleču do střevíčků, řekla mi: „Tam nepotřebuješ mít střevíčky! To je tisíc let staré zbořeniště!“ No, měla pravdu. Dívala jsem se na naše sedadla a zjistila jsem, že za své peníze budeme sedět holým zadkem na holém kameni. Od Arény jsme si koupily vstupenky na vláček, který objíždí hlavní pamětihodnosti, abychom pak konstatovaly, že jsme pěšky na žádnou nezapomněly a že pěšky to bylo lepší, protože jsme se mohly stavovat na aperol.

Bylo příšerné horko a měly jsme hlad. Prošly jsme celou Veronu a nenašly jsme žádnou pizzu ani nic podobného. Všichni měli siestu. Skončily jsme u nějakých Afričanů a už si nepamatuju, co jsme si daly, ale byly to těstoviny a byly dobré. Taky jsme šly k řece na „naší straně“ a máčely jsme si tam nohy, protože koupat se tam nedalo. Voda byla dost mělká a hodně prudká. Za dobu, co jsme se tam chladily, jsme se skamarádily s několika kachnami.

Ještě jsme chtěly jít do jednoho kostela, ale nějaká baba nás vyhodila, že je tam svatba. Myslely jsme, že už svatba probíhá, ale teprve asi za půl hodiny začali přijíždět svatebčané. Klidně nás tam mohla pustit. Ne, nečekaly jsme před kostelem, až to skončí. Seděly jsme tam v restauraci a zkoušely různé příchutě aperolu.

A potom už jsme se šly nafintit a připravit se na to, proč jsme tady. Na návštěvu Traviaty. Pokud někdo neznáte děj. Slušný chlapec se zamiluje do neslušné dívky, jeho otec jí domluví, ona se ho vzdá, ale pak zase nevzdá, a pak umře. Ano, to je v kostce nejslavnější opera světa. Aspoň myslím. Že je nejslavnější. Nebo určitě jedna z nejslavnějších.

Takže jsme se nafintily a vyrazily za kulturou. Mamka měla pravdu. I uvnitř to bylo tisíc let staré zbořeniště. Měly jsme nějaké polštářky pod zadek, ale ty nám moc nepomohly. Měly jsme sice sedačky, ale byly to kovové sedačky takového typu, jako kdysi bývaly v kině, ale tam bývaly dřevěné. Ty sedačky jsou přidělané na původních kamenných schodech, takže je tam otřesně, ale opravdu otřesně málo místa na schody. A ke konci už to bylo mučivé. Proto byl dlouhý potlesk vestoje. Všichni si chtěli protáhnout nohy. Nakonec by bylo bývalo lepší, kdybychom měly levnější lístky bez sedaček, protože tam bychom mohly využít celou šířku schodu a ty nohy si trochu natáhnout.

Jelikož jsme se tak fintily, přestože jsme měly jenom příruční zavazadla, pohoršilo nás, že tam někteří křupani přišli v tričku a kraťasech. Nejsem módní stíhačka, ale do divadla se má chodit ve slušném oblečení. Já bych takové vyhazovala už z fronty u vchodu. Protože tam byla fronta. Prohledávalo se tam. Nepříjemná bezpečnostní opatření jsou bohužel nutná. A taky se tam draze prodávala studená voda a víno. Vodu jsme si daly, aperol neměli. Škoda, že nás nepustili nahoru, abychom si užily vyhlídku. A to jsme tam byly hodinu předem, jak žádali na vstupenkách. Jo, a taky tam přišla banda otravných uřvaných Poláků, kteří po prvním dějství odešli. To chceš. Zaplatit takové prachy za to, že se budeš otravovat. A nejen sebe, ale i všechny ostatní.

No nic. Pak to konečně začalo. Zírala jsem do kukátka a zaujalo mě, že představitelka hlavní role byla širší než delší. Nejdřív jsem si myslela, že to má tak širokou krinolínu, ale po bližším zkoumání jsem zjistila, že to není její krinolínou, ale postavou. Jmenovala se Angel Blue, byla černoška a podle toho, co jsem našla na netu, je hodně slavná. Alfréda hrál Mexičan a jeho otce Mongol. Nicméně, inscenace byla krásná. Byly tam zvedací rampy z rámů starých obrazů a obrovský sbor. Největší úspěch měly třpytky, které vyletěly z něčeho, co vypadalo jako vázy. Výsledný zážitek byl rozporuplný. Představení bylo na úrovni, kostýmy byly naštěstí historické, ne nějaký moderní výstřelek, hlavní zpěváci byli proslulí a kvalitní, ale to utrpení, otlačený zadek a kolena pod bradou, to dost kazily. „Už je třetí dějství, to už přežijeme,“ řekla mi sestra. „Jo, ale to si máš užít, ne to přežít!“ musela jsem konstatovat. Podstatné bylo, že se ochladilo na přežitelnou teplotu. Domů jsme dorazily kolem jedné v noci a šly jsme spát, protože nazítří jsme musely balit a přesunout se do Milána.